Podmínky demokracie, umění a kritiky
Údělem kritika (vedlejším produktem jeho bytostně nedemokratických praktik) je permanentní dělání si nepřátel, jimž již předem odpouští. Vyzývám ke spolupráci všechny, kteří budou ochotni se mnou sdílet tento nelehký úděl.
Kritika není žádná demokracie. Demokracie je totiž tím nejzazším rozmělněním onoho zesvětštělého (původně evangelijního) "ano ano, ne ne", jež představuje základ kritického myšlení. Existuje veliký svod se tohoto údělu zbavit a zakotvit v neprůhledných vodách relativismu.
Analogií takovéhoto zbavování se odpovědnosti je situace v českém umění, v němž kdekdo opouští a nedělá to, co umí, ale chtěl by "dosáhnout něco víc" (často nikoli nezištně). Jeden z nejlepších prozaiků odchází od svých kvalitních próz k horším scénářům pro špatného režiséra, skvělí kameramani se stávají špatnými režiséry, výborný divadelník točí bezradné a odvozené filmové dokumenty. V mediální sféře morálně korumpuje institut hlásné trouby, tj. tiskového mluvčího. Odvedl od normální práce spoustu (jak vidno i všeho) schopných novinářů. Zjistit jejich počet je stejně nemožné jako dobrat se počtu nezaměstnaných Romů. Mohli bychom v tomto výčtu pokračovat libovolně dlouho. Máme tu co dělat se stereotypem, jenž je jedním z projevů vůdčího principu, který i po listopadu 1989 zůstal základním hybatelem české společnosti, principu negativního výběru.
Kulturní práce, ke které zvu všechny, kteří chtějí být věrni sami sobě, se dá dělat jen za předpokladu, že tento princip přestane platit.
Publikováno 4. listopadu 1999 v deníku Lidové noviny, kam Nikolaj nastoupil jako redaktor kulturní přílohy Umění a kritika.
Z NIKOLAJOVA DÍLA