Jan Lopatka
Poznámka k poezii A. S.
Verše Andreje Stankoviče vyvolávají od první publikace v roce 1965 rozpaky, obdiv i zásadní odpor, neporozumění (vytýkána bývá „schválnost", „nesmyslnost", „provokace" apod.). Čtenáři i tzv. profesionální čtenáři jsou po léta (a nemám na mysli jen poslední desetiletí) navyklí na to, že poezii mají dešifrovat jako obrazný, metaforický návod na jisté vidění světa, na jistý komplexní názor, který je nutno odhalit, i když - díky postupným pokusům o jakous takou autonomii - se zdůrazňuje, že toto dešifrování nenahradí samu poezii.
Jakmile přistoupíme s těmito návyky ke Stankovičovým veršům, nemůžeme náhle nic pořídit, žádný myslitelný výklad nemůžeme rekonstruovat. (Je to situace podobná motivu z jedné science fiction: pokusná zvířata vyřeší danou úlohu vždy jen napoprvé, všechny další pokusy jsou neúspěšné. Posléze se zjistí, že jejich "kód" je zcela jiný, jiná je tedy i hierarchie obtížnosti, že jsou mimo lidskou zkušenost a inteligenci, ne tedy níže, jak se nutně předpokládá při konstrukci pokusu, že se tu tím pádem navyklá hierarchie nemůže uplatnit.)
U Stankovičových veršů je nutné uvědomit si, že nic nevypovídají ve smyslu ideologického obrazu světa, ale že výběr slov, obrazů, frází je - tímto ideologickým hlediskem měřeno — diktován jakýmsi až pocit přepychu vyvolávajícím osobním zalíbením, osobním estetickým hodnocením samého literárního instrumentu. Jazyk se tu stává vlastním předmětem básnění, radikální, naivně a zaujatě přímočará kritika řeči jako zmechanizovaného instrumentu je vlastním "posláním", dešifrovatelným "významem" této tvorby, chceme-li stůj co stůj takový význam rekonstruovat. To je také rovina, na které můžeme Stankovičovy verše chápat.
Postup je tedy dá se říci opačný než u vzpomenutého univerzálního případu - vlastnosti jazyka, ustálené mechanismy, klišé, rčení, parafráze, zneužitá rčení, zneužité citace jsou vlastním zájmem této tvorby. Její výjimečnou vnější a nápadnou atmosférou je zvláštní, ohromující radost z jazyka a z ní vyplývající podivně kouzelná atmosféra. Významem, a to zcela mimořádným literárním významem tohoto Stankovičova gesta je aktualizace stálého, latentního napětí mezi tvarem výraziva a jeho navyklým účelovým užíváním.
(Paternoster 1988, č. 23)
O NIKOLAJOVI