Petruška Šustrová
Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce
(1997, Revolver Revue č. 33)
Proč Češi nemají rádi disidenty?
Protože jsme sviňáci. To je velmi stručná a lakonická odpověď, která mi připomíná, že jsem o tom kdysi složil báseň dle Havlíčka:
Všechno je jinak
jen já jsem sviňák
To se mi osvědčuje celý život. Už jsem byl disident, když jsem složil tuhle básničku, a tak předpokládám, že to asi bude mít něco společného. Sviňáci jsme proto, že nerespektujeme pravidlo konce dvacátého století, které zní: nelišit se. Celý život se lišíme, proto jsme sviňáci. Kdo se liší, ten je sviňák. Máte pocit, že vy se nelišíte? Já mám celý život pocit, že se liším. Disidentství je spíš vedlejší příznak toho lišení se, asi by samo o sobě vůbec nevadilo, kdyby se člověk nelišil. Jsou přece případy disidentů, kteří se neliší, a pak je všechno v pořádečku. Vzpomněl jsem si namátkou na Aničku Marvanovou, jednu z mluvčích Charty kdysi, která se také celý život lišila, ač byla v mládí v partaji – to bylo úplně jedno. Lišení se je pro ten odpor lidí nejnepominutelnější. Sviňáci, kteří jsou náhodou ještě disidenty, vzbuzují odpor hlavně tím, že se liší.
Stal jste se disidentem náhodou, nebo uvědoměle?
Řekl bych, že jsem se disidentem stal přesně z těch důvodů, pro které se jím jiní nestali, totiž mimo jiné z kamarádšoftu. Asi tak devadesát procent obyvatelstva, nebo devadesát devět, jak to měli spočteno bolševici, se z kamarádšoftu disidenty nestalo, zatímco já jo. Samozřejmě mne také – a možná ještě předtím – přitahovaly nějaké ty ideje, ale rozhodující byl u mne kamarádšoft, a to vždycky. Stal jsem se disidentem, protože moji kamarádi, které mám rád, přišli na to, že by taková věc měla nastat. K svému lišení se jsem se narodil sám, ale disidentem jsem se stal z kamarádšoftu, to je rozdíl.
To záleží na tom, jaké si člověk najde kamarády. Jaké si člověk najde kamarády?
Kamarády si najde zase takový sviňáky, jako je sám. V daném případě. Aspoň to tak většinou bylo. Proč jsem se z tý komunistický partaje spřátelil zrovna s Aničkou Marvanovou, a ne s nějakou jinou nestvůrou? Proč? Protože se lišila.
Proč myslíte, že většina disidentů vypadla z funkcí, do kterých po listopadu přišli?
To je jiná záležitost, proč vypadli z funkcí, i když to souvisí s jejich psychofyzickými vlastnostmi. Důležitý je politický aspekt věci – že po nomenklaturní privatizaci následuje zase nomenklaturní normalizace, pokud tomu dobře rozumím. Jsou toho přece již mnohé známky. Odchod disidentů není jen personální. Vezměme si třeba mou grantovou komisi. My jsme ani nekádrovali, ani jsme neprovozovali kamarádšofty, my jsme posuzovali projekty, a proto je třeba věc znormalizovat, aby se zase pouze kádrovalo a kamarádilo. Tak to přece má vypadat, a ne posuzovat projekty.
V zákonném zadání ale stojí něco jiného...
Samozřejmě že tam stojí něco jiného, ale dělat se to už napříště bude takhle. Teď proběhne kádrování na té vyšší úrovni, a potom ti zvolení kádrováci budou kádrovat. Kádrovat a kamarádit.
Vy jste v grantové komisi seděl tři roky?
V této, zřízené parlamentem, tři roky. Seděl jsem ale ještě předtím v tzv. ministerské komisi, kterou ustavil v létě 1991 ministr kultury Milan Uhde. Ta trvala velice krátce, byla vlastně jen na rozdělení sto milionů státní dotace. Fungovala od září 1991 do dubna 1992, a pokud jde o rozdělení státní dotace, měla komise (do)poručeno, jak ji rozdělit. Byl seznam asi osmi filmů, které už byly hotové a kde byl ministr, jak nám později pověděl, dohodnut s producenty těch filmů, že na to bude obětována polovina stomilionové státní dotace. Nám se to podařilo uplichtit tak, že na sanaci těch propadáků šlo jen asi třiatřicet milionů – myslím, že z těch filmů jedině Obecná škola nebyla finanční propadák.
Myslíte, že filmy, na které dala peníze grantová komise, jíž jste tři roky předsedal, propadáky nebudou?
Ekonomicky možná ano, ale počítám, že šest nebo sedm filmů bude kvalitních, což se od roku 1990 téměř nestalo.
Od roku 1990 nebyl podle vás natočen žádný dobrý český celovečerní film?
Byly natočeny, byl natočen Švankmajer, Lekce Faust, byl natočen Vachek, Nový Hyperion, byla komerčně úspěšná Obecná škola. Byl slušný film, byť v podstatě jen etuda, ale velmi pěkná – Indiánské léto –, ale ten byl bez podpory grantu.
Považujete za zásluhu, že jste podpořili dobré filmy?
Jistě. Pan ředitel Knoflíček z Krátkého filmu je takzvaná stará struktura, ovšem stará struktura věci znalá a kvality její rozeznávající, což je velmi vzácný rys – taky se liší. Tomuto panu Knoflíčkovi jsem říkal, když na to přišla řeč, že nám nějaké insinuace mohou být fuk, protože po něm a po nás zůstane nový Vachkův film Co dělat? On s tím živě souhlasil a ten film se mu spontánně a upřímně líbil – a nejen proto, že ho vyrobil.
Kolika lidem myslíte, že se líbí Vachkovy filmy?
Umění ale snad přece nejsou jenom ty počty, ne? To přece vypadá nějak jinak. V umění je to tak, jak jsem to jednou říkal v noční tramvaji o matematice dvěma milencům, kteří pro to nejevili naprosto žádné porozumění. Říkal jsem jim, že matematika je to, co je vidět skrz prsty, na nichž počítáme. A takhle je to i s kumštem: kumšt je to, co je mezi těmi prsty.
Nevýhoda filmu je, že je moc drahý, nedá se dělat na koleně.
Jo, je to zkrátka ještě o příčku výš. Člověk se navíc musí zabývat věcmi, které s tím zdánlivě nesouvisejí.
Zatím jsem ale mluvil jen o hraných, celovečerních filmech. Je tu ovšem hotova a už odvysílána spousta všelijakých kvalitních dokumentů, které se většinou točily v koprodukci s Českou televizí a Krátkým filmem. A nikdo ani okem nemrkl, natož aby si všiml nějakého filmového grantu. To jen někteří míň zapomnětliví filmaři to někdy uvedli v titulcích, ale ne vždy. Dokonce jsme museli vytvořit pravidlo, které ovšem nikdy nebylo dodržováno, že kdo grant neuvede v titulcích, tomu bude dotace vzata zpět – rád bych ovšem věděl, jak by se to udělalo. Je to asi stejně realistické přání jako donutit státní zastupitelství, aby stíhalo zločiny komunismu.
Jak by to podle vás mělo být s dotacemi na kulturu?
Dobře, tak k penězům. Jsou tady celé sociální vrstvy – myslím ve filmu – parazitů, kteří právem a správně požadují, aby všechny peníze patřily jim. Protože jim ty peníze vždycky patřily. To už by bylo jako od nějakého Thomase Moora, kdyby tyto peníze nepatřily parazitům, kteří na ně mají právo. Paraziti přece mají svaté právo skoro na všechny peníze – nebo ne? Já to tak vidím. Kdyby ovšem něco navíc dostaly ty seriózní projekty a bylo by to z erárních peněz, to by bylo něco úplně neslýchaného. To, co jsme rozdělovali my, de facto nebyly erární peníze. Titulárně to samozřejmě erární peníze byly, ale ve skutečnosti to byly peníze napřed z korunových příplatků z doby, kdy se ještě – na počátku naší grantové éry – chodilo do kina. Mimochodem – neprošel zákon, který by přístup peněz dostatečně sanoval, a to byl zákon o poplatcích z videokazet. Že neprošel, nebylo samozřejmě kvůli nějaké mizerné koruně z jedné videokazety, ale proto, že by vznikl seznam výrobců videokazet, což je vedle lehkých topných olejů jeden z největších podvodných byznysů, jaké tu existují. A tak zákon v parlamentě neprošel o tři hlasy. Lobby nebyla příliš výkonná, zajistila si jen tři hlasy navíc. A už zase malují parazitům těšínská jablíčka. Vykládají jim, že poplatek z videokazet bude a že zase bude hojnost jako za Otakara Vávry.
Neměla jsem na mysli jenom filmy, ale třeba také časopisy, které mají vysokou úroveň a malý okruh čtenářů.
Normalizace bude podle mého usilovat o to, aby podpora těchto časopiseckých projektů byla čím dál víc omezována až k jejich zániku. Je to frontálně všude a situace ve filmu na to výrazně ukazuje. Například proměny Febiofilmu, který – při vší kritičnosti, jakou jsem vůči němu kdysi vyvinul – přece jen tu a tam umožňoval práci některým slušným dokumentárním režisérům. Dneska jim ji umožňuje jen za cenu, že přejdou na filmování způsobem nejmenšího odporu, takovým videofilmováním ? la natáčení svateb a podobně, což je pracovní metoda, která se teď doporučuje všem. Pokud jde o produkci dokumentárních filmů, má to ty faktické projevy, že televize omezuje cykly, které byly nejpřijatelnější pro slušné režiséry. Proměnami GENŮ v GENUSy a VIPy se dokumentární tvorba posunuje od skutečných osobností k „very important persons“. Vezměme třeba Helenu Třeštíkovou: dřív se zajímala o lidi na okraji společnosti, o nějakého zlodějíčka, který se jí za její dvouletý zájem odvděčil tím, že ji také vykradl. (Říkal jsem jí tehdy – víte, co by byla patřičná kritická reakce na tento váš film? Kdybych vám tady v šatně ukradl kožich a odešel.) Dneska už chce točit cyklus, který se jmenuje Přelom tisíciletí. Zajímala se v rámci projektu Film a sociologie o mladá manželství nebo o delikventy, ale teď se zajímá o postoje úspěšných podnikatelů, o lidi, kteří dosáhli politického úspěchu, kteří jsou v médiích v popředí, a je to záměrně koncipováno jako cyklus. Třeštíková je seriózní a jistě to profesionálně zvládne lépe než na úrovni videozáznamu svatby, ale bude si věci usnadňovat, bude přicházet k snadno nalezenému úspěšnému podnikateli... A není třeba nikoho hledat, vždyť jich máme kolem sebe spousty. To je právě vliv nomenklaturní normalizace.
Myslíte, že je to jenom tady?
Ne, to je v postkomunismu téměř všude a samozřejmě nejen v postkomunismu. Kult bezohledného úspěchu je deviací celého světa, je takzvaně globální. Musím ale říci, že tunajším špecifikom je právě tá normalizácia, která se zase projevuje leckde, to není jen v kultuře. Abych to přiblížil českou specialitou: jako narkomafie jsou zástupně souzeni nějací vyjevenci z Rychnova nad Kněžnou, kteří by mohli vystupovat pod titulkem „Dnes narkomafie, dříve Bylo nás pět“ nebo „Zilvar narkobaronem“... To je také projev normalizace. Ti nešťastnící se asi liší jinak, než by bylo záhodno, ale liší se. A vadí hlavně to, že se liší, ne to, že obchodují s drogami. A jak obchodují? Mají devatenáct dávek pervitinu a vyfásnou za to čtyři roky. Jak je vidět, u druhých to nevadí. Je to i konkurenční boj – jsou to drobní podnikatelé, kteří jsou v rámci konkurence eliminováni různými – i erárními – mechanismy, aby mohla nastoupit ta správná parta, kterou máme na očích na křižovatce Václaváku a Jindřišské. Buď v uniformě, nebo bez ní, s bílou, nebo snědou kůží. I v kriminální dimenzi podle mě nastupuje normalizace.
Na Západě přece také převažuje průměrnost, většina filmů se snaží vyhovět obecnému vkusu...
Jistě, probíhají v televizních kulisách, které se nemění, ale já mluvím o tunajších špecifikách. Netvrdím, že je mezi postkomunismem a Západem nějaká železná opona – naopak, teď je zlo založeno na vzájemné prostupnosti. A na tom, že jedni přebírají zkušenosti od druhých, je to vzájemná akceptace těch nejničemnějších praktik jedné i druhé strany. Vzájemné doplňování se.
Západ přebírá od postkomunismu?
Myslím, že ano, rozhodně, rozeznívají se rezonující struny. Myslím ale, že jsou tu i zdroje zla, jako vždycky byly.
A co je zdroj zla?
Třeba to, co se nyní vznešeně označuje jako morální relativismus a pragmatismus. Pragmatismu se za starých časů říkalo chamtivost.
A morálnímu relativismu?
Žádný svědomí a srdce jako kámen, tak se tomu říkalo.
Souvisí to se sekularizací?
Určitě. Nezabývám se nijak jinými kulturami, ale je zajímavé, že tam to možná neproniká tolik dovnitř, protože – v buddhismu nebo hinduismu – sekularizace nenastala. Možná kdyby nastala, bylo by ještě mnohem hůř. Možná taky nastane, ale zatím... zatím se držej.
Tento svět úpadku židovsko-anticko-křesťanské civilizace chce jít cestou nejmenšího odporu. Ten finiš byla vždycky cesta nejmenšího odporu. Takový svět se rád zbavuje těch, kdo se liší – lišící se jsou překážející. Hlavně je ale ignoruje, nač by dělal ještě horší kousky? A když to holt nejde po dobrém, tak už nezůstane jen při ignoranci, pak už „je třeba zatnout buržoazii žílu u samotného pytlíka“ (Václav Kopecký, klasik).
Jsou nekomerční kulturní aktivity odsouzeny k zániku?
Ne, nemyslím, oni se ti blázni vždycky nějak spiknou, srazí se v nějaké suspensi, ve velkém chumlu. Pak ta sraženina chvíli trvá a zase pomine. Jsou to nekomerční aktivity šílenců, které vždycky byly a čas od času jsou úspěšné. Pak to zase hodně brzy pomine, tyhle věci nemají dlouhého trvání.
Když jste podepisoval Chartu nebo když jste vstupoval do VONSu – myslel jste, že to přinese výsledek, nějaký úspěch?
Proč? To mě ani nenapadlo. Do VONSu jsem vstoupil, jak už jsem říkal, z kamarádšoftu. Zavřeli mi některé kamarády, tak co jsem měl dělat? Udělal jsem to z kamarádšoftu. To slovo se používá pejorativně, ale já ho teď užívám v tom dobrém smyslu. Podobně jako když Hiršal citoval tu soudružku svou kolegyni z nakladatelství Brázda, která se soudruha estébáka, který byl dřív konfidentem gestapa, ptala: „Mohl byste nám říci, co je to StB?“ A on jí odpověděl: „To je takové gestapo, ale v dobrém.“ A právě takové jsou i kamarádšofty, marná sláva. Můžeme tomu vznešeně říkat přátelství, ale mně se to víc líbí se zavádějícím odkazem na tu Hiršalovu historku. Od jednoznačně kladných formulací se má odbočovat.
Proč?
Snad z pouhé slušnosti.
Myslel jste si, že komunismus někdy skončí?
Ano, to jsem si myslel, ale rozhodně jsem si nemyslel, že by měl být nějaký důvod, abych to já zažil. Taky žádný nebyl. Kromě toho nemyslím, že by to už byl tak úplný konec, nejsem stoupencem teorie, že ta věc skončila. Jsou tu metastázy a v tomto ohledu je postkomunismus dobrý termín. Metastázy, které jsou cestou Apokalypsy, a nevidím, proč by neměl mít pravdu padělatel proroctví svatý Malachiáš nebo ten, kdo se za svatého Malachiáše vydával. Teď je na papežském stolci Pastýř svého lidu, pak má být ještě jeden a pak už bude Petr Římský, ten poslední. Zatím to vyšlo. Fantasticky vyšel Jan Pavel I. – De medietate Lunae, neboli Půl měsíce. A bylo to tři neděle, to je docela dobrá trefa na šest století dopředu. U těchhle jevů na okraji se mi vždycky líbilo, že se samy označovaly za „pseudo“. PseudoMalachiáš nebo pseudoDionýsios Areopagita, to je přece nádherné.
Co je v životě nejdůležitější?
Fuj, co to je za otázku? Na tohle téma existuje verš Františka Gellnera, který vždycky rád citoval Honza Lopatka. Je to verš, jak si teď všímám, veskrze buddhistický. A sice:
Nejlépe bylo by odejít
A nikdy se nenavrátit
Svým bližním a nejbližším ztratit se
A sám sobě se ztratit
To je přece veskrze buddhistická idea, posléze autorem realizovaná.
Ale to je o tom, co je nejlepší, ne co je nejdůležitější. Gellner má také jiné Čtyřverší: „Nutno je v životě vybrat si / K některé přidat se straně / A svoje srdce nastavit / Dobře mířené ráně.“ Ale ten patos je trochu obtížný, ne?
Tak se trochu zasmějeme. Trošku se zasmějeme, trošku si popláčeme a hned zase půjdeme
Byl jste v grantové komisi spokojený?
Ne. Přece jen jsem holt utopista, myslel jsem, že jsem si to vymyslel nejlíp a že by to mělo být tak, jak jsem si to vymyslel, ale někdy to vyšlo úplně jinak.
Když Martin Řezníček natočil jistě zajímavý film o Čertovi v Americe, San Francisco Jim, tvářil jsem se silně nezúčastněně. S obrovskou lítostí jsem se tvářil nezúčastněně, ale musel jsem se tak tvářit. Já sám bych tomu grant asi přece jen nedal, ale nebránil jsem, aby ostatní dali. Nebyl to alibismus, byla to jen privátní nechuť, kterou chápu, že nemůžu imputovat celé naší filmařské veřejnosti.
Z čeho plynula vaše privátní nechuť?
Slyšel jsem protichůdné zprávy o Jimově spolupráci s StB, ale Vlasta Třešňák mi říkal: Až Jima potkám, tak mu dám do držky. To musím brát za bernou minci, Vlastík si v těchto věcech nepouští hubu na špacír.
Když jste připomněl Třešňáka – to není žádný průměrný nebo konformní tvor...
A vy si myslíte, že je u normalizátorů nějak zvlášť populární? Ten je silně nepopulární. Kdyby byl na obrazovce předveden v hlavním vysílacím čase se svými cikány Kormany, to byste koukala na popularitu!
Řekla bych, že má popularitu dost velkou...
Protože lidi nečtou, co píše, berou ho jako takového nějakého Hutku, o němž se jim toho víc nedoneslo. To je rovina Vlastíkovy zdánlivé přijatelnosti. Jeho přijatelnost je stejně efemérní jako přijatelnost kteréhokoli sviňáka: je to neinformovanost a nepořádnost publika.
Hutka z toho srovnání nevychází nejlíp.
Hovořím o jeho masmediálním ohlasu, s Hutkou to samozřejmě taky není tak zlé, jak si publikum představuje. Musím říct, že mám stran Hutky i podivné soukromé záliby – například se mi líbí jeho román Dvorky, který se snad nikomu kromě mne nelíbil. I když jsem tady Hutku použil jako komparativní střevo, abych tak řekl, není to s ním nijak hrozné. Hovořím o tom, jak si veřejnost představuje Hutku a podle toho si zkresluje představu o Třešňákovi.
Všiml jste si, že z podobných srovnání vyjdou nejhůř ti relativně nevinní? Pro komunisty například nebyli největší nepřátelé ti, kdo opravdu byli proti nim, ale takoví Slánští...
Ale prosím vás, to povídejte Michalu Marešovi, autorovi pravdivých reportáží z odsunu a českého rabování v pohraničí v Dnešku, kterého zavřeli hned v březnu 1948! Nebo generálu Píkovi.
Mluvím o řečech, které se kolem toho vedou, a o veřejnosti. Protikladem Třešňáka by v tomhle smyslu byl spíš nějaký Ivan Mládek.
Mně jde o to, jak vzniká konverzační zaškatulkování Třešňáka. Vzniká tím, že si někdo říká „to bude něco jako Hutka, moc o tom nevíme, tak to radši pochválíme“.
Moc nechválí.
Moc ne, ale loni vyhrál anketu o nejlepší román.
Však taky napsal nejlepší román.
Napsal, ale přece jen. Chválí ho, ale se skřípajícími zuby. Ostatně ohlas na tu anketu byl příšerný. Někdo se pak rozčílil, co to je za způsoby, že vyhrál Třešňák, když dostal stejně hlasů jako někdo druhý, který dostal jen o hlas méně, a jak to, že není taky vítězem. I takové rozhořčení se vyskytlo, že to bylo fifty-fifty. To je právě morální relativismus, že někdo nerozlišuje mezi dvaceti a osmnácti. Čísla byla jiná, ale říkám to schválně, abych vzbudil tu nepatřičnou asociaci „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“. To je moje metoda.
Nechcete si zavěštit, kdo anketu vyhraje letos?
Doufám, že letos všechny ankety vyhraje Zdeněk Svěrák se svým Koljou, ať už v literární nebo ve filmové podobě. Odmítám se jinak vyjadřovat o Svěrákovi; když se tak opravdu pěkně postaral o Honzu Kašpara, svého spolupracovníka a mého kamaráda, z kterého se po úraze stal vozíčkář, nebudu ho přece hanět. Diogenes Laertios o Diogenovi ze Sinopu vypráví, že chválil kitharoda a říkal o něm: „Ačkoli tak tlustý, přece nevraždí ani neloupí, ale nás všechny obveseluje svou hrou na kitharu.“ Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že ho někteří kritici nemají rádi, ale navzdory tomu, že mě do té kategorie možná sám počítá, odmítám se do ní počítat. U mne je to nelišné.
Všichni budou říkat: Všimněte si, co je ten Stankovič za padoucha. Dá grant Soukupovi na Byl jednou jeden polda, dá grant Svěrákovi na Kolju, a přitom je ve svých článcích o jiných bůhvíjak radikální. To se se mnou táhne celou dobu. Byl grant na Requiem pro panenku, a ačkoli jsem se výslovně distancoval a ačkoli jsem napsal negativní recenzi, všichni vědí jen to, že jsem ho dal. Co to je, tohleto? To je, jak říká Pegy Nekolný, blázinec. Uvedu to do normálních relací – nejsem pochopitelně stoupencem grantu pro Byl jednou jeden polda, málem jsem kvůli tomu práskl dveřmi a odešel, a neudělal jsem to jen proto, že jsme jako komise už za hodinu nato končili. Jsem toho názoru, jak už jsem řekl, že se posuzují projekty a nikoli alergie a averze nebo kamarádšofty. Nekádruje se, ale vychází se z textů. Proto je možné dát grant i komerčnímu projektu. Na to mají svaté právo, pokud je projekt dobrý. To není žádný Nekolného blázinec, blázinec naopak je vytvořit si nějaké a priori, že komerce v žádném případě ne, abychom vypadali jako svatí, kteří se něčeho takového štítivě ani nedotknou.
Potřebují komerční projekty grant? Mohou přece sehnat peníze jinak.
To je takové cudné filmové specifikum, že sehnat už nemohou ani komerční projekty. Je to velmi zajímavé: tady už může být komerčně úspěšný jedině film, který je prodán do zahraničí. Hypoteticky film, který by byl úspěšný na některém z významných festivalů a byl nekomerční, zaznamená nesrovnatelně větší komerční úspěch než komerčně nejúspěšnější Kolja, který má jen český trh.
K tomu by se asi mělo poznamenat, že Vachkův Nový Hyperion, který tady moc diváckých úspěchů neměl, koupili Italové.
Ano. Běžel v italské televizi a byl nebo bude uveden i jinde. Jistého úspěchu na trhu nekomerčního filmu tedy v mezinárodním měřítku dosáhl. Komerční projekty se ovšem s největší pravděpodobností uplatní pouze na českém trhu, protože světový trh plně zaujímá americká kinematografie, je jeho hegemonem. Do těchto sfér malá kinematografie sebeschopnějším a sebešikovnějším komerčním filmem nejspíš nepronikne. Nekomerční film určitou možnost má. Je to paradox – není totiž vyloučeno, že nekomerční filmy, které na základě nebo s významnou pomocí grantů naší komise vzniknou, se podaří na mezinárodních nekomerčních trzích prodat a peníze se budou částečně vracet. Jako se to stalo již v případě Lekce Faust. Kdyby takový film jako Lekce Faust vznikl v Americe, budou náklady daleko vyšší a peníze se nevrátí, nekomerční trh nebude stačit. Jenže tady to vzniklo relativně levně a peníze se už vracejí. Jak obmyslně podotkla i Mirka Spáčilová, když ve svých insinuacích proti naší grantové komisi neopomněla, že jsme neudělili potřebné peníze Švankmajerovu projektu Otesánek. V posledním kole našeho zasedání jsme neměli skoro žádné peníze a mohli jsme tomuto filmu udělit pouze jeden milion, což je samozřejmě málo. Producent filmu Jaromír Kallista, který s námi předtím velmi efektivně spolupracoval, na sugestivní otázku Spáčilové odpověděl, že milion je samozřejmě málo, ale ona mu ve svém textu vložila do úst, že je to „směšné“. To jsou ty posuny. Přitom se vůbec nezmínila, že jsme ve dvou grantech dali Švankmajerovi peníze na předchozí film, který se jmenuje Spiklenci slasti, je hotov a je zdařilý. To přešla – zmínila se jen, že se vracejí peníze z Lekce Faust a na Otesánka že jsme dali zcela nedostatečnou částku. O skoro pěti milionech, které od nás dostal Švankmajerův právě hotový projekt, úspěšný na významném festivalu v Locarnu, se nezmínila ani Spáčilová, ani kdokoli jiný. Takhle ošklivě se manipuluje s výsledky naší práce.
Proč měla Spáčilová na vaši komisi tak spadeno?
To je jednoznačné. Byla zvolena do Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, jak se oficiálně grantová komise jmenuje, ale v okamžiku, kdy se dozvěděla jména svých budoucích kolegů, poslala fax, že z Rady odstupuje. Hned v prvních vteřinách. Měla mocenské a lobbistické ambice a viděla, že je neprosadí. Od té doby pofrflávala a teď přešla v soustavnou ofenzivu.
Myslíte tedy, že teď bude Rada úplně jiná?
Ano, lobbistické normalizační zájmy budou prosazeny v celé šíři. Budou prosazeny proto, že parazité mají zájem na svých penězích a právem mají pocit, že patří jim. Doposud to byl z jejich strany nepořádek, ale nyní si své zájmy dobře pohlídají.
Radu přece volí parlament.
Mechanismus je takový, že kandidáty navrhují zájmové skupiny, v první éře parazitismu se tomu říkalo tvůrčí svazy. Fakt, že nás FITES navrhne, označila Tereza Brdečková za samozvanectví. „Samozvanec“, tato nadávka, která je vzata z ruské historie, je v Čechách už padesát let součástí každé ideologické diskvalifikace. Další fáze je úřadování na ministerstvu kultury – příslušný úředník má seznam dvaačtyřiceti jmen a ta předloží ministrovi, který jména doplní, nebo vyškrtá, anebo seznam nechá, jak je. Pak ho předloží parlamentu jako návrh ministerstva kultury tlumočící zájmy kulturní veřejnosti. Parlament uspořádá slyšení v příslušném výboru, jehož členové tak trochu na půl ucha vyslechnou projevy kandidátů, a pak výbor vybere maximálně třináct kandidátů a ty volí plénum. (Tak je tomu dosud, ale v ministerské fázi procesu se dají čekat změny.)
Máme tak trochu smůlu – výrobní proces filmu je tak zdlouhavý, že tři roky funkčního období jsou vlastně doba potřebná k jeho vzniku. A tak výsledky naší práce budou vidět až v době, kdy Rada už ve starém složení nebude existovat. To je trik, na který lobby spoléhá.
Mám k té grantové komisi dvě básničky. Jedna je epigram:
Taje grantu schůze
Vyslepičil čúze
Ta je potom ihned
Zkomolila lůze
To je urážlivé na všechny strany, ale když se neřeknou jména... Pak mám ještě epitaf na grantovou komisi:
Seděla
Do blba čuměla
Jak nejlíp uměla
To je bohužel smutná pravda, která se píše na náhrobek, abych tady čtenáři poskytl vysvětlení, co je to epitaf. Na náhrobky se píše ledacos, ale říká se tomu smutná pravda. A to není etický relativismus
Nezdá se vám, že se toho od dob komunismu změnilo hodně?
Samozřejmě. Za komunismu jsem byl manipulován pouze Follem, kdežto teď se se mnou snaží manipulovat celá naše filmová veřejnost. To je ta otevřená náruč demokracie. Ostatně vůbec neříkám, že je to dnes totéž, co za komunismu, mluvil jsem o metastáze.
Možná to není metastáza komunismu, možná je to cesta nejmenšího odporu.
Jistě. Je to cesta nejmenšího odporu a mimo jiné pokročilá fáze sociálního marasmu dvacátého století, který představovaly totalitarismy. Je to další stadium rozpadu této civilizace.
To jsou strašně definitivní pojmy...
Jsou, ale co jste ode mne čekala? Předvedl jsem snad také dost subtilností – a právě tím se liším od stoupenců přímočarých řešení. Ti nepředvedou subtilnosti, ani co by se za nehet vešlo.
Co preferuji lidé z okruhu bývalé Tváře?
To vám rád řeknu. Co je nejdůležitější? No přece Tvář. Je to podobné, jako když Mikuláš Medek říkal: Víte, co udělal ten Brouk Pytlík v Německu? (To byla přezdívka Milana Nápravníka v surrealistických kruzích.) Okamžitě vydal německý překlad Ferdy Mravence, říkal Mikuláš Medek. A právě tak – pro Brouka Pytlíka je nejdůležitější německý překlad Ferdy Mravence. A co udělali tvářisté, když se po těch letech zase sblížili? Vydali Tvář v reedici.
Tvář přece vydal Torst.
Ale no jo, no jo, a Špirit to uspořádal a tak dále. Ale ty machinace v pozadí, to byste koukala! Byli zmanipulovaní, o tom se vám ani nezdá!
Na všechno se musejí sehnat příznivci a peníze. Nebo se snad něco prosadí samo od sebe?
Tady zase platí ta velmi přímočará stará pravda, jak ji opsal z Bible František Kožík: Blázny živí Bůh. Ptactvo nebeské, lilie polní a tak dále. Někdy je nejen živí, ale i šatí...
Občas se vyskytnou blázni, které si veřejnost oblíbí. Ale! Uveďte příklad, já ho hned vyvrátím.
Třeba Tomáš Ježek, takový milý popleta. To není blázen. To je jen image. Image není blázen.
Nebo třeba ti Hrabalovi blázni, Vladimír Boudník.
Ten není oblíben veřejností. Jeho díla se nečtou a grafiky se kupují kvůli uložení peněz do přístavů bezpečnějších, než jsou banky.
Je zajímavé, že jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové, ne-li vůbec nejlepší, je povídka o Boudníkovi podle Hrabala. Sice to končí nesmyslnou pseudosvatební scénou a takovou nějakou sebeprojekcí, že by o takového hezkého silného chlapa stála, ale Boudníka tam nezkreslila. Boudník tam dokonce vychází líp než u Hrabala. Hraje sám sebe; Chytilová má proti Hrabalovi výhodu, že je to film, ale nic na Boudníkovi v tom filmu nezkreslila. Působí věrohodně, není to žádná legenda, ale přímočarý chlapík, který si dělá, co chce – a nechce toho málo. Ještě k těm grantovým kritikům – v článku Terezy Brdečkové se vyskytují stesky: „izolovanost od filmové výroby“. Nyní se už neříká „od skutečného života“, ale „od filmové výroby“. Izolovanost od glycerínových slz.
Ve filmové výrobě jsou jistě i skutečné slzy. A pot. Víte, kolik musíte vyběhat schodišť, abyste sehnal peníze? Ale ne, dneska přece už jsou faxy. A rauty.
Abych se vrátil k těm bláznům – chci svou příští knížku věnovat Fandovi Pánkovi jako „svému učiteli Fandovi Pánkovi“. Učím se na té pravé adrese, kterou jsme dokonce měli dost často společnou.
Nepřipadá vám, že čím je doba pokročilejší, tím míň je legrace?
Já ji dělám pořád. Volám své ženě a říkám: „Přišel jsem do práce a moje podřízená řekla, že Růžičková usiluje o senátní křeslo. A dodala – Ale budou dvě.“ A Olinka naprosto komisně řekne: „Já mám důležité jednání a ty mě zdržuješ.“ Olinka samozřejmě takhle reaguje na žert jen zřídkakdy, ale to jsou právě povážlivé momenty, které označují ústup od humoru. Že se našinec obrní úřadem. Abych se trochu zastal svého šéfa, ten tohle nikdy nedělá. Ten se vždycky zasměje na pravém místě. Možná mu to překáží v provozu, ale přesto se zasměje.
Vídáte se s Magorem?
Jen výjimečně. Lákal nás Chmel (můj přítel a majitel vídeňské restaurace Nachtasyl), abychom k němu jeli na jakýsi festival, ale toho už nejsme schopni. Nejen kvůli hluku, ale kvůli tvrdému životu v dny festivalu. Vcelku mám z natáčení Vachkova filmu o Krumlově z Magora dojem, že to bylo dosti dobré. Tragédie je, že teď už se nedostane do svojí střední polohy, teď už je to ryze maniodepresivní.
Není to tím, že nic nepíše?
To ani nemůže, to bych mu nevyčítal. Je to trága, je to škoda, ale tu jsme nezpůsobili, ani ji nenapravíme. To se stalo.
Je to taky člověk, který se liší.
Ale u něj už v rámci lišení pracuje automat. I ono může být automat. Škoda, že byl podán takový důkaz.
Vy se chcete lišit?
Když mi bylo sedmnáct osmnáct, chtěl jsem se lišit.
To přece chce v tom věku každý.
Ten impuls puberty je správný. Na pubertu se dost nasazuje psí hlava – na rozdíl od Fráni Šrámka. Je to v tom věku jistě povrchní impuls, ale existenciálně je to v pořádku.
Každý člověk je jedinečný, každý se liší. A právě v pubertě to chce světu sdělit. V dospělosti je ten impuls trochu jiný, ne?
To se rozumí, že se s tím pracuje.
Co rád čtete?
Rád bych četl všechno. Teď nastane blaho, že budu zase moct číst něco jiného než filmové scénáře.
Máte rád nějaké české autory?
Mám. Ale bohužel je čtu dost málo. Třeba bych si rád přečetl Klímův Velký roman v edici Eriky Abrams. Ale kdy? Jsem v depresi z té editorské exploze, protože bych strašně rád skoro všechno četl. Kdyby člověk mohl číst tolik jako v pubertě, bylo by to nádherné. Až nebudu mít ty scénáře, nebudu se mít na co vymlouvat. Teď jsem zalistoval v básnické sbírce Miloše Doležala Obec. Je to samozřejmě Kolářem silně chycené, ale proč ne? Když někdo Koláře přečte a je schopen sám zajímavě napsat, inspirován jsa Kolářem, tak proč ne? Nejsem avantgardní blbeček, abych si myslel, že nic nesmí ukazovat na vzor. To už mám vychozené.
Básničky píšete pořád?
Velmi málo. Taky bych měl psát víc. Ony chodí samy.
Co vás baví?
O tom jsem napsal verš:
Vždycky jsme to věděli
Že je všechno jaktěživo v prdeli
Ale dnes poprvé
Bavím se tím sám.
Skládání veršů je něco, čím se člověk baví sám. Může to pobavit i někoho druhého, když se příležitostně naskytne, ale není to tak, že by vždycky byl někdo po ruce, nakonec je člověk sám. Všechno ostatní může být, a nemusí. Když jsem Vaškovi řekl verš o grantové komisi, smál se, protože to pochopitelné vztáhl na jiná grémia. To je dobré, když pořád rozumí žertu.
Proč jste ve svých kritikách na autory tak přísný?
Možná to líp neumím. Ale už neříkám tak tvrdé věci, moje Maginotova linie je porušena. Tu Svěrákovi odpustím svou nemilosrdnost, protože se zachoval slušně... Jiná věc je, že pochválím třeba Peňáse, že byl k němu nemilosrdný a že já už můžu jít do penze, když to ten Peňás tak pěkně říká. Tu prominu Chytilové, když sežene Petru Václavovi tři miliony na Mariana, když je vydyndá z pražského magistrátu, jinak ve věcech podpory umělců i naopak jiných (např. taxíkářů) přinejmenším pramálo přecitlivělého. Zařekl jsem se tehdy, že už o ní nebudu psát, to je maximum, co mohu udělat.
To jsou také kamarádšofty.
Snad mě nepotká to neštěstí, abych s ní musel kamarádit. Samozřejmě, jsou to nepřímé kamarádšofty, ale já nemohu jinak. Nepovažuji svůj kriticismus za něco, před čím musí všechno ostatní stranou. Nemohu slevit v disciplíně, ale mohu mlčet, mohu o některých dílech nebo lidech nepsat. Považuji to za újmu ve smyslu toho biblického „Kolikrát jsem šel mezi lidi, vždycky jsem část svého lidství pozbyl“. Ano, dělá se to, je lidské to dělat, bylo by nelidské to nedělat, ale je to úbytek. Úbytek lidství.
Soucit přece není nelidský.
Možná by kategorie kriticismu pro to lidské znamenala víc než on. Ale: vždycky jsem byl toho názoru, že sentiment je koneckonců také důkaz lidskosti. Není to zvířecí vlastnost.
Jak jste se dostal k filmové kritice?
Maturitní práci z češtiny jsem psal o filmu Vittoria de Sicy Umberto D. – češtinářská maturitní písemka s tématem „Film, který se mi líbil“ byla v tom roce 1957 zadána i slepeckým školám. To byla má první kritika a nemám ji; nikdo nemá svou maturitní písemku. Možná bych se zhrozil úvahy jinocha při volbě povolání. Na gymplu v Jičíně, kam jsem chodil, bylo zvykem chodit do kina, chodili jsme skoro na každé filmové představení kromě evidentních blbostí. Při tom člověku narostl hřebínek. Pak to na deset let usnulo, a pak si najednou vzpomněli v Tváři. Já jsem pořád měl zájem o film a mnoho jsme o filmu hovořili, například s Honzou Lopatkou to bylo jedno z našich hlavních témat – kromě literatury. A chlastu. Pořád se to udržovalo v konverzaci, až to nakonec vyústilo v toho Menzela v Tváři. Byl jsem v Tváři v šedesátých letech obklopen kriticismem. Jezdil jsem jednou za čtrnáct dní z Pardubic do Prahy a vše bylo prostoupeno kriticismem. Trochu jsem navázal na Lopatku, který se věnoval Hrabalově autenticitě, a můj článek o Ostře sledovaných vlacích bylo transponování Lopatkova tématu hrabalovské autenticity do sféry filmových adaptací. Bylo to doplnění kriticismu o pohled na film. Zůstalo to ovšem in statu nascedni, protože pak Tvář skončila. Já jsem sice napsal první půlku Formana, ale tu jsem psal v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna šedesát osm. Tím byl zrod filmového kritika hotov. Pak to dvacet let doutnalo a neštěstí je hotovo. Přišel za mnou vynálezce jména Nikolaj a nynější syndik Ruda Zeman a navrhl mi, abych psal do samizdatových Lidovek. To skončilo nepřímou konfrontací s Follem.
Oč šlo?
O tom v rámci svých nynějších loyalit nechci do detailů mluvit. Šlo o to, že jsem napsal recenzi na Chytilové Panelstory, na kterou zvěčnělá Rita Klímová reagovala naprosto ideologicky, asi v tom smyslu, jako že takhle ošklivě se nesmí s těmi, kteří jsou na naší straně. Přestože jsme byli se syndikem dohodnuti, že filmovou rubriku spravujeme společně, pod tlakem jistých vnějších okolností došlo k tomu, že byla otištěna Follova jenom ideologická a jinak naprosto bezbarvá polemika, k tomu už beze vší logiky se značným časovým odstupem. Nebyl jsem proti tomu, aby se se mnou polemizovalo, ale byl jsem proti tomu, aby to probíhalo na této úrovni, to jsem považoval za obtěžování čtenáře. Z tohoto důvodu jsem také z Lidovek odešel. Je tam ještě maličký detail, ale ten si zatím nechám pro sebe, uvedu ho, až skončí má loyalita.
Pro Tvář bylo také důležité to, čemu se říkalo „bourání posvátných krav“.
Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce. Tak by se ten rozhovor také mohl jmenovat. Celkem obyčejnou součástí, není to nic neobyčejného, to se musí v kritice objevovat.
Je zajímavý moment, že když jsem jedinkrát seděl u stolu s Hrabalem v hospodě, kam mne přivedl Ivan Dubský, pravil Hrabal: No, vy jste tady ještě chyběl. Ačkoli já kudy chodím, tudy ho chválím za jeho znamenitý příspěvek do sborníku Zdeny Škvorecké Osočení, který celý sborník naprosto demaskuje. Hrabal to tam všechno napsal po lopatě – jak prásknul svého spolustolovníka z hospody, který vedl nějaké protistátní řeči, jak proti němu svědčil u soudu. Hlavně je tam fantastická pasáž, kterou jsem vám už jistě vyprávěl, ale pro vážené čtenáře Revolver Revue ji zopakuji. Hrabal líčí, jak byl se svými fízly v kavárně Belveder na Letné a fízlové se ho ptali: Co vlastně chcete, pane Hrabal? Chcete se přátelit s Ludvíkem Vaculíkem, nebo chcete letět do Thessaloniki? A on píše – přirozeně jsem řekl, že chci letět do Thessaloniki. – No tak vidíte, když chcete letět do Thessaloniki, tak to nejde s tím panem Vaculíkem. A on popisuje – já jsem to opravdu uznal, že to nejde, když chci letět do Thessaloniki. Pak jsem se šel na záchod vymočit, a když jsem šel zpátky, přistoupil ke mně v chodbičce číšník a pravil: Pane Hrabal, to se opravdu nemusíte tak posírat, to není nutné v těchto situacích. To tam na sebe Hrabal říká. To je fantastické, nemýlím-li se. Všichni ostatní se do jednoho v tom Osočení vymlouvají, uhýbají a říkají, jak to vlastně nebylo tak zlé, jak oni vlastně nechtěli, a ten Hrabal na plný pecky všechno podá. To je skvělé a fenomenální, zvlášť v tomto kontextu. To si u mne hrozně šplhnul.
Spolupráce s StB je pořád ožehavé téma –
– a on jim z toho udělal kůlničku na dříví, z těch apologetik. Kdyby nic jiného, je to úžasný projev inteligence, takhle se v tom kontextu zachovat. To není mravní relativismus, když to říkám. Pravda, jak říká Josef Florian, na to jsou ty zvláštní dřevěné útvary v katolických kostelích... Ale když je pan doktor ateista, tak mu to odpustíme. Proč by to pan doktor práv, jsa ateistou, nemohl napsat do sborníku? Zvlášť když zvolil tak mimořádně šťastný způsob prezentace.
To je okřídlený pojem, vyzpovídat se svým čtenářům.
Tohle má ale trochu jinačí aspekty. Kdyby to byly nějaké deníky nebo něco podobného, tak to ať si strčí do prdele. Ale když je to v kontextu sborníku, velmi se mi to líbí. Nevím, zda po tomhle budu schopen ještě říct křivého slůvka proti němu. Vidíte, jak ten příliv stále ohlodává mé břehy, omílá je... Ale bralo pri Strečně jen tak neohlodá. Ten Tatarka tam taky dopadl jak sedláci u Chlumce.
Proč?
Vcelku ani na Slovensku pořádně nevyšel. Ale co mne teď zejména rozzlobilo: Napsali Kršák, slovenský režisér usedlý v Čechách, s českým scenáristou Ležákem (pro toho mám taky sentiment, protože jsem s ním sloužil na vojně v odloučené pohotovostní rotě vnútornej stráže ve Spišském Podhradí, on mne zašíval ve své telefonní ústředně a já si tam četl z Plamenů Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče) scénář podle velkého slovenského prozaika Rudolfa Slobody, který už zemřel, hodil si mašli. Moc pěkný scénář. A moji grantovní kolegové to zamítli, jmenuje se to Nátisk a je to podle mne o jednom z nejzákladnějších témat tohoto století. Začíná to trochu jako Hanákovy Ružové sny, ale je to daleko lepší. Nějaký kluk zelený ze Slovenska se sčuchne s maďarskou holkou, která jako on studuje na AMU. On hru na trumpetu a ona balet. Odehrává se to v padesátých letech a je to takové romeo-juliovské, ti dva udělají z napětí ve vztahu jednu blbost a okamžitě se na to nabalí svinská doba a zlikviduje je. Rozvrátí je a zničí. Je to o tom, jak poskytnutí sebemenší nevinné záminky v tak háklivých věcech, jako je milostný vztah, okamžitě zavdá příležitost, aby to doba obalila svým hnusem a rozdrtila. Je to moc pěkný scénář a mí kolegové ho smetli, protože to nebylo podle jejich gusta, ale bylo to o nějakém prosťáčkovi ze Slovenska a maďarské holčičce, což je nezaujalo. Vůbec si nevšimli, že to trefuje hřebíček na hlavičku.
Nechcete něco vzkázat čtenářům Revolveru?
Ale jo, chci. Že je mám moc rád.
Vždyť je neznáte.
Obávám se, že je většinou znám.
S básníkem Andrejem Stankovičem hovořila Petruška Šustrová
Srpen–září 1996
ROZHOVORY S NIKOLAJEM