Cena Andreje Nikolaje Stankoviče

KDO JSME / AKTUALITY / HISTORIE / CENY / NIKOLAJ


h i s t o r i e
Geneze a smysl udílení samozvaneckých cen


Stankovičova CENA SAMOZVANCŮ 1999-2001

Básník a kritik Andrej „Nikolaj“ Stankovič po tři roky uděloval CENU SAMOZVANCŮ mimořádnému, leč naší z velké části konformní filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. V prvním ročníku získal ocenění režisér Jan Němec za film Jméno kódu: Rubín, ve druhém ročníku to byl Radim Špaček za snímek Rychlé pohyby očí. Andrej Stankovič stačil nedlouho před svou smrtí v roce 2001 udělit ještě svou třetí CENU SAMOZVANCŮ, a to filmovému režisérovi, malíři, básníkovi a vysokoškolskému pedagogovi Karlu Vachkovi za film Bohemia Docta. Stalo se tak neoficiálně v nemocnici Na Bulovce.
Stankovič pokládal „účast státu na podpoře filmového umění v ČR pouze za formální a nedostatečnou“ a ve svém článku „Oznámení“ se v roce 1997 „vymezuje vůči takovémuto fakticky macešskému přístupu státu k českému filmu“ slovy:
„Porota ceny Trilobit (uděluje každoročně FITES), v níž mimochodem zasedli i kritici Jiří Peňás a Jan Rejžek, kteří patří jinak k těm serióznějším, neudělila za období 1. 12. 1996 až 30. 11. 1997 cenu za celovečerní hraný film, třebaže tu byl nasnadě snímek významného českého tvůrce Jana Němce Jméno kódu: Rubín. Tento podle mne zdařilý film, jenž snese srovnání přinejmenším s dodnes všeobecně oceňovanými Mučedníky lásky z konce šedesátých let, byl zaujatou, osobními averzemi naplněnou kritikou až na čestné výjimky (T. Brdečková v Respektu) ignorován nebo desavuován, a to bez jediného věcného argumentu. Tento veskrze zaujatý verdikt (o mnoho lepší to nebylo ani tam, kde byly Trilobity uděleny: srovnej cenu pro hyenistický ‚investigativní‘ dokument I. Chauna o rockovém zpěváku Miki Volkovi) mě přivedl k rozhodnutí, že filmu Jana Němce Jméno kódu: Rubín udělím pro alespoň částečné odčinění křivdy na něm spáchané CENU SAMOZVANCŮ. Nazval jsem ji tak proto, že jsem se jejím gestorem ustanovil sám (na rozdíl od všelijakých těch filmových akademií, které samy sebe navzájem volí). Cenu, odčiňující křivdy etablované filmové kritiky (nevěřím, že se v budoucnu na tom něco změní), hodlám udělovat každým rokem. Finanční částka s ní spojená bude v jednotlivých letech modifikována podle mých finančních možností. Letos bude udělena ve výši mé daně z příjmů z lektorských posudků pro Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie za rok 1997.
Zároveň vyzývám český stát, který se zákonem č. 241/1992 Sb. zavázal k podpoře české kinematografie, aby formou, kterou uzná za vhodné, se se mnou podílel na udělení této ceny stejnou částkou, jejíž výši oznámím. (…)
To budiž mým příspěvkem k výchově filmového diváka v Čechách.“


2002: Založení skupiny Samozvanců

Na podzim roku 2002 se Martin Fišer, Miloš Fryš a Vladimír Hendrich rozhodli na Stankovičovu CENU SAMOZVANCŮ navázat. Tehdy iniciovali vznik Samozvanců, potažmo Skupiny stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče, jež od té doby pokračuje v každoročním udílení svých vlastních ocenění - tedy Cen Andreje „Nikolaje“ Stankoviče - na protest proti všeobecné bulvarizaci českého kulturního prostředí.
Stankovičovy ceny
tedy pokračují v tradici CEN SAMOZVANCŮ udělovaných po tři roky básníkem a kritikem Andrejem Stankovičem mimořádnému, leč naší povětšinou konformní a zvulgarizovanou filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie.
Jeden ze zakladatelů samozvanecké Skupiny stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče Vladimír Hendrich vzpomíná:
„Po Nikolajově úmrtí v červenci 2001 jsem se poměrně často stýkal s naším společným kamarádem, filmovým scenáristou, dramaturgem, režisérem a vysokoškolským pedagogem Luborem Dohnalem. Chodívali jsme spolu na pivo a občas jsme končili až s blížícím se ránem. Nápad pokračovat v tradici Stankovičových cen zazněl vůbec prvně právě z Luborových úst v průběhu jednoho našeho společného večera. Nejsem si jistý, jestli to bylo už v roce 2001 nebo až 2002, ale faktem je, že Lubor tento svůj nápad vzápětí zavrhl s argumentem, že šlo o jedinečné gesto Andreje Stankoviče, které nelze opakovat. Já ještě toho samého večera či noci dospěl naopak k názoru, že pokračování by kladný smysl i navzdory podobným výhradám mít mohlo, protože jsem měl a doposud mám v živé paměti, jak Nikolaj stále sílící bulvarizací kulturního prostředí u nás plus ‚pakulturní‘ orientací tuzemských mainstreamových médií v posledních letech svého života osobně trpěl. Říkal jsem si proto, že by mohlo být docela v jeho duchu něco praktického proti tomuto vývoji dělat. (Pamatuji si, že Lubor se později na facebooku pokusil formulovat své výhrady k pokračování cen Samozvanců přesněji, ale neumím už ten jeho komentář dohledat. Tak jako tak, vyhlášení našich Cen Andreje ‚Nikolaje‘ Stankoviče v Ponrepu se Lubor Dohnal navzdory svým výhradám mnohokrát osobně účastnil).
Konzultoval jsem původní Luborův nápad s Milošem Fryšem a Martinem Fišerem, který byl z nás tří při snahách o navázání na tradici Stankovičova kriticismu tím nejaktivnějším. V roce 2003 jsme uspořádali v Ponrepu první ročník Cen Andreje ‚Nikolaje‘ Stankoviče. Hned vzápětí se ale Miloš Fryš ostře kriticky vyhranil vůči Martinovi Fišerovi (a neztotožnil se ani s udělením Stankovičovy ceny výtvarníkovi Miroslavu Štěpánkovi, které jsme si s Martinem prosadili proti Milošově vůli) a své další působení v porotě Stankovičovy ceny rezolutně podmiňoval tím, abych Martina Fišera z poroty vyloučil. To jsem tehdy odmítl, takže porotu opustil Fryš, ale hned v následujícím roce se k nám přidali Zbyněk Hejda, Michal Matzenauer a Josef Mlejnek.“


Z historie ocenění

2003: První ročník
V červnu 2003 Samozvanci - ve složení Martin Fišer, Miloš Fryš a Vladimír Hendrich - poprvé udělili ve spolupráci s Národním filmovým archivem a s podporou jeho tehdejšího ředitele Vladimíra Opěly v zaplněném kinosále Bia Ponrepo tři Hlavní ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče:
A/ filmu Kdo bude hlídat hlídače? aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, realizovanému týmem Karla Vachka.
B/ režisérovi a výtvarníkovi Miroslavu Štěpánkovi za celoživotní dílo v oblasti animovaného filmu, za autorství výtvarné podoby a animační technologie seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát, za režii většiny dílů tohoto seriálu včetně zásadního podílu na dalších snímcích, které zbulvarizovaná média neoprávněně připisují pouze Břetislavu Pojarovi, plus za Štěpánkův více než dvacetiletý nekompromisní postoj v boji za svá autorská práva zneužívaná Břetislavem Pojarem a jeho kolegy z K.F. a.s., pražské FAMU a VŠUP a také za Štěpánkovy postoje k normalizačně a nekulturně spravovanému českému animovanému filmu.
C/ akci Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava za rozšiřování prostoru pro médii opomíjený žánr autorského filmu a za kvalitní festivalovou produkci.



2004: Druhý ročník
V červnu 2004 udělili Samozvanci alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče - ve složení Martin Fišer, Zbyněk Hejda, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer a Josef Mlejnek - jedinou Hlavní cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2003 Kristině Vlachové za částečnou realizaci dokumentárního filmu o případu Aloise Grebeníčka (kterýžto námět brněnské studio České televize v roce 2003 ovšem odmítlo) a především za celé dosavadní filmové dílo, odhalující metastázy přetrvávajícího komunistického myšlení a cítění.



2005: Třetí ročník
V červnu 2005 byl v kině Ponrepo slavnostně vyhlášen držitel Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2004. Za svůj celoživotní přínos českému filmu obdržel tuto cenu výtvarník, scenárista, režisér a malíř Václav Mergl (nar. 24. srpna 1935 v Olomouci), jenž za své neobyčejně originální autorské filmy získal již hlavní ceny kupříkladu na MFF v Oberhausenu a v Chicagu. Václavu Merglovi bylo slavnostně předáno signované osvědčení o převzetí Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, autorská plastika z tvůrčí dílny sochařky Aleny Matějkové, pamětní foto Jaroslava Kořána s portrétem Andreje Stankoviče z dob před tzv. plyšovou revolucí 1989, láhev domácí slivovice původní značky „Nikolajka“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné a maličká finanční odměna.
Večer v Ponrepu doplnily ukázky z Merglovy tvorby a unikátní videozáznam polistopadového interview s hercem Milošem Kopeckým, jehož natočení Stankovič inicioval. Autorem záznamu byl Stankovičův přítel, režisér, dokumentarista a spisovatel Jan Vaculík.



2006: Čtvrtý ročník
Laureát Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2005 byl v kině Ponrepo vyhlášen ve čtvrtek 22. června 2006. Za svůj velmi empatický a reflexivně unikátní umělecký dokument Jan Křížek, sochy a včely získal tuto cenu filmový režisér a kameraman Martin Řezníček, jenž za své předchozí autorské snímky obdržel již například Zlatého ledňáčka na Finále v Plzni a Zlatého ibise na MFF v Káhiře. Martinu Řezníčkovi byly v Ponrepu slavnostně předány: signované Osvědčení o udělení ceny alias diplom, originální šperk z tvůrčí dílny Hanuše Lamra, láhev domácí slivovice původní značky „Nikolajka“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné a maličká finanční odměna.
Slavnostní večer doplnila ukázka z oceněného snímku, vzpomínka na Andreje „Nikolaje“ Stankoviče z úst jeho přítele Jána Langoše, záznam Nikolajova zpěvu dvou „východňárských“ písní s Jimem Čertem plus části jeho rozhovorů s Egonem Bondym a Ladislavem Lisem (pořízené Originálním Videojournalem, na jehož podobě také Stankovič spolupracoval), plus předtočená písňová zdravice od undergroundového zpěváka Záviše.



2007: Pátý ročník
V pondělí 25. června 2007 byli v kině Ponrepo vyhlášeni laureáti Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2006. Za svůj působivý a aktuální umělecký dokument Zločin jménem Katyň tuto cenu získala filmová režisérka Petra Všelichová.
Kromě toho Samozvanci alias Stoupenci kritických intencí Andreje Stankoviče vyhlásili ještě dvě Mimořádné ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče. Jedna z nich byla udělena Dušanu Hudcovi za jeho na Slovensku dlouho zakazovaný snímek Miluj blížneho svojho… s tématikou poválečného židovského pogromu v Topolčanech, druhou obdržel Ondřej Švadlena za animovaný snímek Sanitkasan, velmi osobitý a „pronikavě současný příběh o sebezáhubné mechaničnosti a pažravosti nejen kybercivilizace, ale naší společnosti vůbec“ (Petr Zvoníček). Dlužno dodat, že v ČR výjimečný snímek Sanitkasan nebyl v roce 2006 přijat do soutěže na velké národní přehlídce AniFest v Třeboni.
Všem laureátům byly v Biu Ponrepo slavnostně předány signované diplomy, ručně kolorovaná grafika Michala Matzenauera, láhev domácí slivovice původní značky „Nikolajka“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné a maličká finanční odměna. Petra Všelichová obdržela navíc ještě originální šperk z tvůrčí dílny Hanuše Lamra.
Večer doplnil záznam některých unikátních vystoupení Andreje Stankoviče a ukázky z oceněných filmů. Na harmoniku zahrál Pepa Čečil.



2008: Šestý ročník
Samozvanci (
alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče) - ve složení Jiří Fiedor, Martin Fišer, Zbyněk Hejda, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek, Petr Šafařík - vyhlásili 1. července 2008 v Biu Ponrepo Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2007. Získali ji Daniela Gébová za film Industriální elegie o životě lidí v zanikajících hornických koloniích v Ostravě a Petr Skala za dokument Dotyky věčnosti, který se věnuje obrazům, sochám a skicám renomovaného výtvarníka Kamila Linharta z hlediska velmi málo známé, specificky existenciální stránky Linhartovy osobnosti.
V literárním pásmu zazněly verše Andreje Stankoviče z úst českých básníků Eugena Brikciuse, Jiřího Daníčka, Jaroslava Erika Friče, Zbyňka Hejdy, Věry Jirousové, Ivana Martina Jirouse, J. H. Krchovského, Luďka Marxe, Michala Matzenauera, Josefa Mlejnka a Pavla Zajíčka. Zahráli a zazpívali Pepa Čečil a Záviš.



2009: Sedmý ročník
Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2008 získala 30. června 2009 režisérka Helena Papírníková-Horáčková za autorský celovečerní filmový debut Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne.
Zvláštní uznání připadlo Redakci aktuální publicistiky České televize za projekt Neznámí hrdinové. Půlhodinové medailony představují české osobnosti, které je možné považovat za hrdiny kvůli tomu, co ve svém životě prožily anebo dokázaly, přitom však stále zůstávají větší části veřejnosti neznámé. Jde o legionáře, protifašistické bojovníky, disidenty, vědce, duchovní, básníky, spisovatele, charitativní pracovníky a další.
In memoriam byl oceněn fotograf, filmový výtvarník a scenárista Jiří Toman, který byl průkopníkem fotografických happeningů u nás a také autorem námětů, scenáristou a výtvarníkem několika animovaných snímků, jež se od ostatní české animované produkce odlišují nezaměnitelnou lehkostí a svěžestí. Nejznámějším jsou Ptáci Koháci, kteří v roce 1966 získali hlavní cenu na MFF v Benátkách. „Jiří Toman měl předpoklady vytvořit autorské režijní dílo. Zabránila mu v tom nejenom nemoc, ale i jeho vlastní osobnostní jinakost, kterou komunistický režim nemilosrdně převálcovával,“ píše se v odůvodnění poroty.
Slavnostní předání se uskutečnilo v kinosále Bia Ponrepo. Kromě signovaného Osvědčení o udělení cen plus lahve slivovice „Nikolajky“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné získali laureáti i bronzovou plastiku od sochaře Michala Blažka a grafiku od Viktora Karlíka.
Skupina Samozvanců alias Stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče rozhodovala ve složení Jiří Fiedor, Martin Fišer, Zbyněk Hejda, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek a Petr Šafařík.
Člen poroty Jiří Fiodor inicioval v Ponrepu literárně-poeticky koncipovaný večer, v jehož rámci zazněly Stankovičovy verše a úryvky z jeho kritických textů v podání jeho přátel Věry Jirousové, I. M. Jirouse, Milana Balabána, Pavla Zajíčka, Jiřího Daníčka, J. H. Krchovského a dalších.
Zahráli a zazpívali Josef „Bobeš“ Rössler a Záviš.



2010: Osmý ročník
Slavnostní událost udělení Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2009 se odehrála 30. června 2010 tradičně v kině Ponrepo. Cenu získali Jana Ševčíková za dokumentární film Starověrci a Miroslav Bambušek za snímek Jan Hus - mše za tři mrtvé muže. Jana Ševčíková cenu obdržela za výtvarnou a myšlenkovou svébytnost svého díla a Miroslav Bambušek pro tvůrčí odvahu, s níž je pojato téma krajního společenského protestu.V širší nominaci na Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče se objevily snímky Nejenom na nohou, ale i na zadních (Milan Balabán) Violy Ježkové a Zabíjení po česku od Davida Vondráčka.V užší nominaci se ocitly dva tituly. Jednak snímek Ivana Vojnára Cinematerapie, který se odvažuje k nadužívanému fenoménu reality show přistoupit jinak, než je zvykem, tedy empaticky a bez podbízení se anebo povyšování; jednak výborný dokument žačky Karla Vachka Terezy Reichové Kruh o střetu přívrženců Dělnické strany s romskou komunitou. Snímek podnětně reflektuje rasistické tendence v naší společnosti.
Laureáti převzali z rukou Samozvanců signované Osvědčení o udělení ceny alias diplomy, bronzovou plastiku od sochaře Michala Blažka a láhev domácí slivovice „Nikolajka“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné. Večer Samozvanců pak ještě pokračoval od 21.00 hodin v Literární kavárně v Řetězové ulici v Praze 1, kde čeští básníci Milan Balabán, Jiří Daníček, Ivan Martin Jirous, Jiří H. Krchovský, Pavel Zajíček, Michal Matzenauer a Josef Mlejnek přednesli své verše. K poslechu i k tanci zahráli a zazpívali Pepa Čečil, Josef „Bobeš“ Rössler, Vráťa „Rohlík“ Kydlíček, Zdeněk „Hmyzák“ Novák a Radomil „Vrhomil“ Uhlíř.



2011: Devátý ročník
Podeváté udělili Samozvanci Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče 14. června 2011 ex aequo dvěma mladým dokumentaristům: Tereze Reichové a Martinu Kohoutovi. Tereza Reichová porotu zaujala snímkem Manuál na výrobu teroristy, jenž na příkladu střetů kolem baskického separatismu ukazuje, co se stane, když společenské problémy řeší stát potlačováním a nátlakem. Dokument Martina Kohouta JUDr. Michal Danišovič je duchaplně vtipnou a ironizující reflexí toho, jak jsme se chovali v období normalizace a jak je to s námi dnes. Podle Vladimíra Hendricha, zakládajícího člena skupiny Samozvanců, je ve vítězných filmech veliká (a velmi potřebná) dávka odvahy zobrazovat nepopulární společenská témata.
Cenu za mimořádný přínos české kinematografii obdržela od Samozvanců in memoriam režisérka, scenáristka a výtvarnice Ester Krumbachová. Stoupenci kritických intencí Andreje Stankoviče tak ocenili, že byla mimo jiné autorkou vizuálních či scenáristických koncepcí pro více než čtyřicet celovečerních filmů a jejich kvalitu ovlivnila často rozhodujícím způsobem.
V průběhu slavnostního večera v kinosále Ponrepa uctili přítomní minutou ticha více či méně nedávno zesnulé přátele Jarmilu Bělíkovou, Věru Jirousovou, Olinku Stankovičovou, Prokopa Voskovce a Andreje Stankoviče, od jehož úmrtí uplynulo 12. července 2011 již 10 let. Osobnosti Olinky a Andreje Stankovičových byly připomenuty projekcí šestadvacetiminutového televizního dokumentu Jiřího Fiedora z cyklu Neznámí hrdinové. Z audiozáznamu byla přehrána osmiminutová reflexe Andreje Stankoviče na téma Josef Florian a Stará Říše.
V průběhu literárně-poetického pásma zarecitovali své verše věnované Andreji a Olince Stankovičovým básníci Milan Balabán, Jaroslav Erik Frič, Ivan Martin Jirous, J. H. Krchovský, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek, Pavel Zajíček a další. Zahráli Josef „Bobeš“ Rössler, Jaroslav Erik Frič, Záviš a Pepa Čečil.



2012: Desátý ročník

Hlavní Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče „Animus“ za rok 2011 obdržel 21. 6. 2012 režisér, básník, malíř a pedagog Karel Vachek za film Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. Filmový román, který se dotýká mimo jiné fyzikální podstaty světa a myšlenky víry v Boha v konfrontaci s náboženstvím, byl skupinou Samozvanců označen za tematicky nejdůležitější a skladebně nejnápaditější a nejzábavnější český snímek roku 2011.
Dvě Zvláštní uznání získaly snímky Gorila režisérů Pavla Sličného a Helmuta Kuhla a dokument Mrtvá trať Šimona Špidly.
Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče in memoriam se dostalo kameramanovi, režisérovi a disidentovi Michalu Hýbkovi (1957–2003) za celoživotní svébytné a nezastupitelné aktivity nejenom v české a nejen v undergroundové kultuře.
Mimořádnou cenu A. ‚N.‘ S. za rok 2011 získal Miloš Fryš a jeho spolupracovníci v nakladatelství Camera obscura za vydání Rozhovorů s Josifem Brodským a současně za další vzácně nekomerční vydavatelské počiny, zahrnující mimo jiné neobyčejně inspirativní publikace o Andreji Tarkovském a Jimu Jarmuschovi.
Karel Vachek jakožto laureát Hlavní ceny A. ‚N.‘ S. „Animus“ převzal z rukou Samozvanců bronzovou plastiku Andreje Stankoviče od sochaře Michala Blažka, diplom a láhev domácí slivovice "Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné. Diplom a slivovici obdrželi In memoriam také Michal Hýbek, za něhož vše převzala sestra Daniela, Miloš Fryš se spolupracovníky z nakladatelství Camera obscura, Šimon Špidla, Pavel Sličný a Helmut Kuhl.
Samozvanci v roce 2012 rozhodovali ve složení Jiří Fiedor, Martin Fišer, Petr Fischer, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer, Josef Mlejnek a Petr Šafařík. Laureát Hlavní ceny „Animus“ Karel Vachek na Večeru Samozvanců ocenění přijal s tím, že on sám po vzoru Andreje Stankoviče udělil současně tři své vlastní „Ceny Samozvance“, takzvané „Animy“, a to studentkám katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU za jejich nejnovější filmy: Apoleně Rychlíkové za snímek Hájek na zámku, Petr v podzámčí, Petře Nesvačilové za film Řekni, kde ti Němci jsou a Daniele Matějkové za dokument Zelení.
V průběhu večera zazněly verše věnované Andreji Stankovičovi z úst českých básníků Milana Balabána, J. H. Krchovského, Michala Matzenauera, Josefa Mlejnka a Pavla Zajíčka. Zahráli a zazpívali Pepíček Čečil, Josef „Bobeš“ Rössler a Záviš.
V roce 2012 se poprvé jednání poroty Samozvanců alias Skupiny stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče neúčastnil ze zdravotních důvodů Zbyněk Hejda a porotu na vlastní žádost opustil Josef Mlejnek – na protest proti ocenění filmu Karla Vachka.



2013: Jedenáctý ročník
Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2012 získala slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi za film Křehká identita, který hledá kořeny národního uvědomění Slováků, a za celou svou dosavadní tvorbu přesahující významem slovenská specifika. „Dokumentární filmy Zuzky Piussi rozkrývají se vzácnou a příkladnou přímostí podstatu společensko-politických i kulturních zvráceností naší doby. Snímek Křehká identita zkoumá dojemně až děsivě lidský charakter slovenského nacionalismu,“ řekl člen poroty – filmový kritik a pedagog FAMU – Vladimír Hendrich.
V průběhu slavnostního večera v kině Ponrepo byla v pondělí 24. června udělena také dvě Zvláštní uznání:
A/ distribuční společnosti ARTCAM za dlouhodobě odvážný výběr nekomerčních (zejména zahraničních) významných filmů, které uvádí do českých kin,
B/ pořadatelům Mezinárodního filmového festivalu Ostrava Kamera Oko za kvalitní dramaturgii programové skladby, která se neřídí měřítky většinového diváckého vkusu, i za to, že navzdory omezeným finančním prostředkům každoročně uvádí nejhodnotnější současné filmy a poté aktivně napomáhá jejich tuzemské distribuci.
V průběhu literárně-poetického pásma zazněly verše z úst českých básníků J. H. Krchovského, Michala Matzenauera, Pavla Zajíčka, Jaromíra Typlta a dalších.
Zahráli a zazpívali Dáša Vokatá, Vladimír Merta, členové skupiny HOKR a Ivo Pospíšil, Josef „Bobeš“ Rössler, Zdeněk „Hmyzák“ Novák, Petr „Komár“ Soudek a další.



2014: Dvanáctý ročník
Ve čtvrtek 26. června 2014 udělili Samozvanci alias Stoupenci kritických intencí Andreje Stankoviče ve Velkém sále Městské knihovny v Praze Hlavní cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče producentovi Jaromíru Kallistovi za celoživotní přínos filmu: za to, jak nezištně, trpělivě a vytrvale pomáhal na svět dílům, která by jinak vznikala jen těžko, a stal se v tuzemských podmínkách i jedním z nejdůležitějších a vpravdě průkopnických hledačů cest k nezávislé produkci.
Mimořádné zvláštní uznání obdržel od Samozvanců Tomáš Vorel, a sice za ryzost celého jeho dosavadního filmového díla, která je v naší hrané kinematografii hlavního proudu málo k vidění.
Zvláštní uznání bylo dále uděleno Martinovi Čihákovi, autoru knihy Ponorná řeka kinematografie za znovuobjevování světa čistého filmu, který pod proudem komerčních polotovarů a invariantů udržuje původní poselství kinematografického objevu.
Zvláštní uznání obdrželi od Samozvanců v roce 2014 také tvůrci dokumentárního cyklu Český žurnál: za autorsky svébytné ztvárňování citlivých společenských témat a za to, jak se snaží obohacovat tradiční televizní formáty dokumentaristickým vhledem a novými perspektivami.
Zvláštní uznání za rok 2013 získal od Samozvanců též Martin Řezníček, a sice za svůj zajímavý, důležitý a k realizaci připravený dokumentární projekt Rudý kovboj, který do té doby – navzdory aktuálnosti zpracovávaného historického tématu – neobdržel žádnou oficiální podporu.
V průběhu literárně-poetického, hudebního a filmového pásma zazněly verše věnované Andreji Stankovičovi z úst českých básníků i hudebníků Eugena Brikciuse, J. H. Krchovského, Zdeňka „Hmyzáka“ Nováka a Pavla Zajíčka. Zahráli a zazpívali Pepa Čečil, Josef „Bobeš“ Rössler, Nikol Fischerová, Záviš, trumpetista a jazzman Julius Baroš a hudební formace Jazz Khonspiracy (Jan Schneider – bicí, Petr Tichý – kontrabas, Michal Hrubý – klarinety, tenor saxofon, plus Vráťa Brabenec j. h.).



2015: Třináctý ročník
Hlavní Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2014 obdržel 23. června 2015 v kině Ponrepo povídkový film Gottland tvůrců Lukáše Kokeše, Petra Hátleho, Viery Čákanyové, Rozálie Kohoutové a Kláry Tasovské, a to za invenční adaptační práci a stylistickou vytříbenost, díky nimž vznikl jeden z nejpozoruhodnějších filmových pohledů na české dějiny a zároveň cenná reflexe toho, jak sami sebe vidíme.
Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za celoživotní přínos získal v červnu 2015 kameraman, režisér a fotograf Karel Slach, a sice za mimořádné zásluhy o podobu moderní české autorské, především dokumentární tvorby. Jak Samozvanci uvedli ve zdůvodnění ceny, bez Karla Slacha by filmy Karla Vachka a dalších tvůrců nevznikly v podobě, v jaké se nyní řadí do kánonu české kinematografie.
Mimořádná cena za rok 2014 připadla filmu Rodinné záležitosti aneb Něco z videodeníků Jakuba Wágnera – za neotřelý přístup v zobrazování podstatných témat naší minulosti a za odvahu použít experimentální postupy práce s filmovými archivy nejen pro estetické, ale i pro hluboce lidské účely.
Dvěma režisérům udělila porota Samozvanců – v roce 2015 ve složení John Bok, Jiří Fiedor, Petr Fischer, Martin Fišer, Jiří Forejt, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer a Petr Šafařík - mimořádné ocenění nazvané Nevšední pochvala: Robinovi Kvapilovi za výstižně společensko-politicky kritický snímek Byt či nebýt z televizního cyklu Nedej se a Tomáši Kudrnovi za pozoruhodný dokumentární film Zatajené dopisy.
V průběhu slavnostního večera převzali laureáti z rukou Samozvanců Osvědčení o udělení ceny alias diplomy, bronzovou plastiku od sochaře Michala Blažka (Hlavní cena) a pět lahví domácí slivovice „Nikolajka“ s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
Během literárně-poetického, hudebního a filmového pásma zazněly verše věnované Andreji Stankovičovi z úst českých básníků a hudebníků Eugena Brikciuse, Johna Boka, Vráti Brabence, J. H. Krchovského, Petra Krále, Petra Placáka a Pavla Zajíčka. Zahráli a zazpívali Vráťa Brabenec, Pepa Čečil, Josef „Bobeš“ Rössler, Krystyna Skalická a přátelé z hudebního souboru Činna.



2016: Čtrnáctý ročník
Ve středu 29. června 2016 udělili Samozvanci Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče ex aequo za rok 2015 snímku Heleny Všetečkové a Heleny Papírníkové-Horáčkové Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí a filmovému eseji Martina Kohouta Česká cesta aneb Proč došlo ke kuponové privatizaci?
U prvně jmenovaného díla porota ocenila, jak mnohotvárně zachycuje síť vzájemně se proplétajících a zároveň konfliktních myšlenkových fragmentů, jimiž se vyznačuje současná česká společnost, a nesjednoceným, svébytným stylem vyjadřuje povahu dnešní reality.
Esej Martina Kohouta Samozvance zaujal tím, jak analyticky oživuje dobu, jež byla historickou křižovatkou, na které se rozhodovalo o charakteru společenského i morálního života u nás na dlouhá desetiletí dopředu. Dílo je rovněž anamnézou dnes často potlačovaných stránek a nevyužitých možností tehdejší doby.
Oba snímky vznikaly téměř pět let a na základě množství materiálů přibližují naši minulost a současnost – jeden s anarchickou mnohotvárností a druhý s analytickým vhledem. Kohoutova Česká cesta rozkrývá vznik, paradoxy a stále aktuální následky kuponové privatizace a opus Heleny Všetečkové Všichni mají pravdu? představuje neobyčejně rozmanitou a neusmířenou reflexi myšlenkového stavu současné české společnosti, jež krouží kolem filosofa Karla Flosse a dalších osobností i „osobností“. V obou filmech zaznívá velké množství hlasů, z nichž mnohé si zasluhují v současné společenské diskusi větší prostor, nežli doposud měly.
V průběhu slavnostního večera v kině Ponrepo zarecitovali své básně vedle Michala Matzenauera a J. H. Krchovského také Ivan Martin Havel a John Bok a kromě Pepy Čečila a Josefa „Bobše“ Rösslera zahráli a zazpívali mj. Krystyna Skalická, Jana Jonáková a Pepa Janíček.



2017: Patnáctý ročník
Ve středu 28. června udělila porota Samozvanců alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče – ve složení John Bok, Jiří Fiedor, Petr Fischer, Martin Fišer, Jiří Forejt, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík – Cenu Andreje Stankoviče za rok 2016. Připadla filmu Adély Komrzý Výchova k válce.
Snímek cenu získal za odvahu, s níž ukazuje komerční i jiné pochybné stránky snahy zavést do českých škol i do celospolečenského myšlení opět branný program. Skrze spontánní situace a filmové obrazy nápaditě zobrazuje silně aktuální nebezpečí spojení vojenských mocipánů a politických šíbrů zleva zprava napříč společensko-politickými spektry. Od všednodenních, drobných projevů násilí a vulgarity jednotlivců až k rádoby státnické hrubosti mnoha dnešních – v jádru tristně ideologických – výchovných programů.
Vedle Hlavní ceny se Samozvanci rozhodli udělit celkem tři Zvláštní uznání snímkům, které vynikají netradiční poetikou i nevšední schopností klást nově odvěké otázky po smyslu umění i života v dnešní společnosti.
Květa Přibylová ve filmu Stopy, střepy, kořeny dále rozvíjí svůj autentický přístup k filmovému umění. Přibylová nepřejímá cizí vzory, ale kontinuálně a neústupně buduje vlastní, převážně lyrickou poetiku, která pomocí jemných filmařských prostředků přesto vypovídá jak o věcech duchovních, tak i společenských.
Ondřej Vavrečka v experimentálním snímku De Potentia Dei hravě, ale s důsledností proniká k samotným kořenům filmové i výtvarné avantgardy a přitom se přímo pomocí nejdůležitějšího prvku filmové řeči – montáže – dotýká nadčasových otázek po smyslu umění i problémů ještě obecnější povahy. Včetně těch, které se zabývají hierarchií a mocí.
Andrea Culková ve snímku H*Art On osobitě a s humorem spojuje připomínku Zdenka Rykra, pozoruhodné postavy meziválečného umění a reklamy, s tázáním po smyslu současného umění. A tyto otázky po smyslu umění i života v dnešní době velmi vynalézavě klade.
Slavnostní večer, který se konal tradičně v kině Ponrepo, měl spíše komorní charakter. Na „Nikolaje“ Stankoviče zavzpomínali jeho nejbližší přátelé a kamarádi, mj. Eda Kriseová, Helena Wilsonová, Gabriel Gössel, Ivan Havel a John Bok. Zahrálo a zazpívalo duo Polanský-Langman.



2018: Šestnáctý ročník
Ve středu 27. června Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče „Samozvanci“ – ve složení John Bok, Petr Fischer, Martin Fišer, Jiří Forejt, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík – poprvé ve své historii neudělila Hlavní cenu.
Tři tvůrci získali Zvláštní uznání a porota Samozvanců tentokrát pociťovala nutnost postavit se za Karla Vachka.
MEMENTO VE STANKOVIČOVĚ I VACHKOVĚ DUCHU
Perzekuce za názor je vždy nebezpečná. Obzvlášť když nejde o názor politický, ale o pouhou osobní vzpomínku. Režisér Karel Vachek poskytl rozhovor pro knihu Dějiny AMU ve vyprávěních. Svým typickým – a právě Stankovičovi do určité míry podobným – způsobem, v němž se laskavost a velkorysost pojí s upřímností i potřebou sáhnout po ostřejších a ironických slovech, jsou-li oprávněná, vzpomínal na své kolegy a pedagogy z FAMU. Následný pokus postihnout na akademické půdě Vachka za spontánní vzpomínání, navíc pomocí vytrhávání jeho výroků z kontextu, pokládají Samozvanci za velmi ostudný a nebezpečný. Nesmí snad filmař a pedagog vzpomínat na své kolegy kriticky, jelikož zesnuli? Nesmí se vyjadřovat k jejich tvorbě jinak než adoračně? Měl by tedy lhát, a tím jim prokázat „úctu“? Samozvanci pokládají za potřebné vyzdvihnout hodnoty originálního a svobodného umění i uvažování, které profesor Vachek zosobňuje. Vachkova – mezinárodně ceněná – tvorba se nemusí každému líbit, jeho názory některým lidem nemusí konvenovat. Avšak snahy učinit z uznávaného pedagoga „personu non grata“ zavánějí tendencemi, které se česká společnost pokouší ze svého myšlení a cítění už přes čtvrt století vymýtit. Nenechme je sílit.
ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ: REFLEXE MINULOSTI
V červnu 2018 se Samozvanci rozhodli udělit místo Hlavní ceny Zvláštní uznání třem snímkům, které se obracejí do minulosti a vynášejí na světlo zapomenuté osudy, případně aktualizují pozapomenuté filmařské techniky.
Martin Ježek ve filmu Heidegger in Auschwitz důsledně rozvíjí tradice strukturálního filmu. Lyriku všednodennosti mísí s děsem holocaustu tak, že vzniká originální způsob, jak se postavit k nezachytitelnému mementu moderních dějin.
Martin Řezníček v dokumentárním filmu Příběh třetí lidské pochodně zobrazuje na osudu Evžena Plocka souvislosti, které mění stereotypní vnímání pražského jara 1968, a podněcuje k nové reflexi událostí s ním spojených.
Lukáš Janičík v krátkometrážním snímku Ústí poeticky využívá specifik filmového jazyka a vychází ze samotné povahy filmové materie a vlastností kamery. S pomocí klasických kamerových triků a s citem pro barevnou škálu i strukturu tvarů Janičík portrétuje ústecký kraj coby krásné i smutné místo a přesvědčuje diváky, že podobně silná estetická adjektiva mají stále platnost.
Slavnostní večer v kině Ponrepo měl tentokrát velmi svižný průběh. Zahráli a zarecitovali přátelé (Eva Turnová za doprovodu Tomáše Hradila, Michal Matzenauer, Pepa Čečil a Pepa Janíček za doprovodu Alžběty Trojanové, Michaely Nerudové a Hany Skopcové) a následovala diskuse o zpřítomnění odkazu Nikolaje Stankoviče nejmladším generacím – tedy i o tom, co dělat proti neonormalizaci v současné době.



2019: Sedmnáctý ročník
V úterý 25. června udělila porota Samozvanců alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče – ve složení John Bok, Jiří Forejt, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík – Hlavní Cenu Andreje Stankoviče in memoriam Miloši Fikejzovi, filmovému a hudebnímu nadšenci, fotografovi a encyklopedistovi s fenomenální pamětí, za výrazný podíl na rozšiřování prostoru svobody v šedé éře husákovské normalizace odvážným rozmnožováním a distribucí časopiseckých i knižních samizdatů, Videomagazínů Karla Kyncla a Originálních Videojournalů Pavla Kačírka, fotografováním osobností disidentů pro ilegální Lidové noviny, které též dále šířil, stejně tak jako ineditní čtvrtletník Sport a celou řadu tehdy zakazovaných nahrávek folkových zpěváků včetně Karla Kryla. Právě díky Miloši Fikejzovi vyšla u nás ještě před listopadem 1989 vůbec první kniha o Pavlu Juráčkovi.
Miloš Fikejz nebyl žádný disident. Kdyby se však většina lidí z takzvané šedé zóny dokázala chovat alespoň zčásti tak slušně, zvídavě a vstřícně jako on, vzájemné mezilidské porozumění by dnes bylo na podstatně vyšší úrovni.
Samozvanci dále udělili Zvláštní uznání Jiřímu Holbovi za silné osobní zaujetí při práci na filmu Feral o písničkáři a disidentovi Charliem Soukupovi. Holba se nesoustředil na minulost, ale na současné názory Charlieho Soukupa, který je v australské buši schopný žít po svém, bez závislosti na establishmentu a co možná nejvíce soběstačně.
Druhé Zvláštní uznání obdrželi tvůrci dokumentu Můj neznámý vojín, tedy Anna Kryvenko, Michal Kráčmer a Veronika Kührová, kteří autenticky pohlédli na trauma okupace roku 1968 z „druhé strany“. Cenná je zejména invenční koláž archivů, minulých i těch budoucích.
Slavnostní večer v kině Ponrepo byl věnován překladateli Františku Jungwirthovi, který byl rozsahem a hloubkou svých encyklopedických znalostí i ohromnou vstřícností se o ně laskavě a velkoryse podílet určitým Fikejzovým předchůdcem.
Zahrál a zazpíval Pepa Čečil a zarecitovali Michal Matzenauer, John Bok a Zdeněk „Hmyzák“ Novák.



2020: Osmnáctý ročník
V aktuálně rozšířené šestnáctičlenné sestavě (doplněné o šest nových členek a tři nové členy) dosavadní Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče alias aktuálně porota „Samozvankyň a Samozvanců" v květnu a v červnu 2020 rozhodla o experimentálně pozměněných kritériích pro udílení cen. Samozvankyně a Samozvanci v tomto roce výjimečně nerozlišovali Hlavní a Mimořádné ceny a neudělili ani jediné Zvláštní uznání.
Samozvankyně a Samozvanci vyhlásili roku 2020 čtyři Ceny Andreje Stankoviče, aniž by se pokoušeli poměřovat hodnoty jednotlivých filmů – bez ohledu na jejich žánr, délku a náročnost či pracnost natáčení i bez ohledu na renomé tvůrců.
Připomeňme v této souvislosti jednu skutečnost. Když si vezmete reakce nejvýznamnějších světových filmařů na prestižní filmové ceny, většina z nich se důležitosti takových ocenění s velkou dávkou ironie vysmívá – od Marlona Branda přes Woodyho Allena po Jima Jarmusche.
Když začal Nikolaj Stankovič udílet své vlastní Ceny Samozvanců, šlo mu mimo jiné o to, aby odčinil křivdu, která se děje filmům, na které mainstreamová filmová obec a také kritická veřejnost neprávem zapomíná, protože „filmové lobby" – to bylo slovo, které Nikolaj často opakoval – jako kdyby vlastně neustále gratulovaly jen sobě samotným – a svým mainstreamovým vyvolencům dodnes udělují mnohdy přemrštěná, sporná či pofidérní ocenění.
Nikolaj Stankovič tedy v podstatě nedělal nic jiného, než že svými Cenami Samozvanců upozorňoval na zcela konkrétní projevy nespravedlnosti. A také Samozvankyně a Samozvanci připomínají filmová díla – a to v mnohem pestřejší škále, než si může dovolit mainstream, která má oficiální filmový a kritický establishment tendenci ignorovat. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče zůstává původním Nikolajovým intencím věrná i v tom, jak se snaží orientovat i na mladé, často teprve začínající talenty. To, že se tyto velmi různorodě svérázné filmy leckdy nedají dost dobře porovnávat už vzhledem k míře pracnosti a náročnosti, je samozřejmě očividné.
V roce 2020 se Samozvankyně a Samozvanci nicméně rozhodli experimentálně nerozlišovat „stupně vítězů". V této souvislosti stojí též za připomínku, že samotný Stankovič byl ostatně nepřítelem sportovní terminologie jak v politice, tak v kinematografii. Neměl rád ankety o nejlepší díla, kde se všechno zprůměruje a vyhrávají, jak Nikolaj Stankovič napsal, „filmové tituly osvědčující spíše virtuozitu než uměleckou objevnost". Proti virtuozitě stavěl původnost.
V roce 2020 se tak porota alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče rozhodla udělit čtyři rovnocenné Ceny Andreje Stankoviče za rok 2019:
1) Zuzaně Piussi za autorský dokumentární snímek Ukradený stát. Skupina Samozvankyň a Samozvanců si cení právě toho, čeho se někteří dnešní slovenští a čeští publicisté v zájmu ochrany těch „správných hodnot" obávají – režisérka se ve filmu vydává přímo do „srdce temnoty" a odvážně, otevřeně a důsledně reflektuje rozličné póly společensko-politické a kulturní krize v mocenských strukturách státu. Dává slovo „majitelům pravd" od těch takzvaně „světlých" až po ty „nejčernější", nepodléhá nabádání k cenzuře ani autocenzuře a počítá s inteligentním divákem, který si vlastní názor umí udělat sám.
2) Kateřině Turečkové za autorský krátkometrážní dokumentární snímek Proč se cítím jako kluk? Samozvanci oceňují pokornou režijní práci, díky níž mohly jednotlivé postavy filmu v rekonstruovaných situacích přicházet přirozeně a bez pocitů tlaku i se svými vlastními podněty. Kateřina Turečková se inteligentně vyhýbá jakémukoli zobecňování. Výsledkem je sevřený, sociální kritiku nenásilně evokující a empaticky silně působivý záznam osamělosti, v jehož průběhu vzniká jakoby bezděčně i specifické intimní napětí mezi autorkou díla a jeho protagonisty. Dílo vyvolává otázky po nutnosti odbourávání komunikačních bariér.
3) Jiřímu Zykmundovi za autorský dokumentární snímek Ztracený břeh. Tento opus velmi nevtíravou formou, beze stopy ideologického aktivismu anebo mentorství, soustředí svou empatickou pozornost na tragikomické osudy protagonistů komunity, která se rozpadá kvůli autokratickým a nerozvážným zásahům státu do krajiny a životních podmínek jednotlivce. Režijně i dramaturgicky nevšedně poctivě a zodpovědně koncipované dílo s nápaditou kamerou a přesným střihem mimo jiné sebekriticky reflektuje, jak vnějším atakům a lákadlům naší průmyslové „nové doby" začínají po čase podléhat také někteří členové původně vzdorující svérázné komunity.
4) Karlu Vachkovi za snímek Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Toto Vachkovo vůbec nejosobnější dílo je vynikajícím příkladem radikálně současného umění, pro které je charakteristická překrývající se mnohost perspektiv a konkrétně kritická reflexe problémů dnešní doby ve světle nadčasových, ale o to aktuálnějších a důležitějších vizí duchovní a tvůrčí emancipace, spojených mimo jiné s tragickou připomínkou transcendentních momentů a dozvuků „Pražského jara 1968".
Karel Vachek získává Cenu Andreje Stankoviče rovněž za svůj dlouhodobý a zcela mimořádný pedagogický přínos několika generacím studentů FAMU, což se ostatně svébytně odráží také v jeho nejnovějším filmu.
Každý z laureátů převzal Osvědčení o udělení ceny alias diplom plus láhev kvalitní slivovice „Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
V průběhu slavnostního večera, který se konal 25. června 2020 v galerii Prostor39 na pražském Žižkově a byl věnován překladateli, hudebnímu znalci a blízkému příteli Nikolaje Stankoviče Gabrielu Gösselovi, zarecitovali všem laureátům a přítomným divákům John Bok a J. H. Krchovský a poté zahráli Nikola Mucha, Pepa Čečil a tři členové recitačně-hudebního Sboru břežanských kastrátů.
Porota rozhodovala ve složení Viola Ježková, Hana Nováková, Iva Přivřelová, Tereza Reichová, Sráč Sam, Lena Zikmundová, John Bok, Jiří Fiedor, Jiří Forejt, Tomáš Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček, Tomáš Stejskal a Petr Šafařík.
Všechny vítězné filmy byly za účasti zástupců poroty (Samozvankyň a Samozvanců) plus přítomných laureátek a laureátů promítnuty v kině NFA Ponrepo ve dnech 25. srpna, 27. srpna a 3. září s lektorskými úvody a besedami po projekcích.



2021: Devatenáctý ročník
V úterý 8. června 2021 se porota Samozvankyň a Samozvanců alias Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče – ve složení Zuzana Piussi, Iva Přivřelová, Tereza Reichová, Sráč Sam, Lena Zikmundová, John Bok, David Čeněk, Jiří Fiedor, Tomáš „Korot" Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček a Petr Šafařík – po delších diskusích domluvila na tom, že v roce 2021 (tedy za rok 2020) ocení celkem pět filmů. Různorodost těchto snímků odráží pestrý a občas i dost odlišný až vzájemně antagonický vkus všech 14 členek a členů poroty.
Polemizovali jsme, jestli udělit pět Hlavních cen anebo pět Zvláštních uznání. Nakonec jsme se dohodli, že letos udělíme pět Mimořádných zvláštních uznání.
V naší tiskové zprávě (viz stránka Ceny, sekce Tiskové zprávy) a přesněji pak v odůvodnění na jednotlivých diplomech se pokoušíme co nejkonkrétněji charakterizovat specifické kvality každého z filmů, které jsme letos ocenili. Potěšilo nás, že jeden z laureátů – Jan Gogola – vidí právě v takovémto přístupu jednu z cest, jak vrátit cenám jejich opodstatnění. A my v porotě s Janem Gogolou souzníme: právě o to nám jde.
Viz odkaz na texty na diplomech v PDF.

Ocenění tvůrci převzali Osvědčení o udělení Mimořádného zvláštního uznání neboli diplom od grafika Jaromíra Štourala plus láhev kvalitní slivovice „Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
V průběhu slavnostního večera, který se uskutečnil 28. června 2021 v kině Ponrepo, byly promítnuty unikátní záznamy z promluv Andreje Stankoviče, které se prolínaly s živými vzpomínkami na něj a na další osobnosti z okruhu společných přátel, plus ukázky z oceněných filmů.
Po projekci účastníkům večera zahráli a zazpívali Pepa Čečil a Josef „Bobeš" Rössler.



2022: Dvacátý ročník

Porota Ceny Andreje Stankoviče (resp. Skupina stoupenců jeho kritických intencí, tzv. Samozvanci) – letos ve složení Zuzana Piussi, John Bok, Vítězslav Čížek, Jiří Fiedor, Tomáš Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich, Jaromír Kačer, Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček a Lukáš Pollert – vybírala také letos filmová díla z produkce loňského roku hodná ocenění.
Do širší nominace se posléze dostalo pouhých šest snímků. Nakonec se porota rozhodla ocenit čtyři z nich. Udělila dvě Zvláštní uznání, jednu Mimořádnou a jednu Hlavní cenu Andreje Stankoviče. Konkrétněji se o nich píše v TZ 2022 (viz stránka Ceny, sekce Tiskové zprávy), přesněji pak v odůvodnění na jednotlivých diplomech (viz odkaz na texty na diplomech v PDF níže).
Poněkud špatná zpráva o stavu české kinematografie v roce 2021 je, že je těch nominovaných filmů letos tak málo, tedy poměrně málo hlouběji objevných, výrazných a mainstreamu se vymykajících snímků, které měly loni svou premiéru.
Dobrá zpráva naproti tomu je, že hned dva z vítězných filmů jsou díla, která patří tak či onak do kategorie hrané kinematografie. Ten, kdo sleduje práci poroty Ceny Andreje Stankoviče po celých uplynulých dvacet let, ví dobře, jak nepatrný zlomek hraných filmů porota za celých 20 let ocenila; Stankovičovu cenu získávaly dosud převážně dokumentární snímky. Je tedy, věřme, určitým nadějným signálem, že loni vznikly hned dva do větší i menší míry hrané filmy, které na Cenu Andreje Stankoviče dosáhly.
Je třeba zmínit, že řadě členů poroty se velmi zamlouval autorský snímek Zuzany Piussi Očista, který měl také svou premiéru loni a byl silným kandidátem na jedno z hlavních letošních ocenění. Jak známo, Zuzana Piussi získala Cenu Andreje Stankoviče v minulosti již dvakrát a bez ohledu na to, že je také členkou poroty Stankovičovy ceny, dala všem spoluporotcům jasně najevo, že by jí bylo vnitřně trapné získávat tuto cenu letos už potřetí. Proto nominaci svého filmu Očista na Stankovičovu cenu rázně odmítla a porota její přání nejenom respektuje, ale i si ho váží coby sympatického gesta.
Pár poznámek k textům na diplomech: porota oceňuje autorské filmy, a tak na každém diplomu vyniká jméno režiséra. To ale neznamená, že by si porota nebyla vědoma toho, že ocenění a blahopřání náleží pokaždé nejenom režisérovi, ale i celému filmovému štábu, všem lidem, kteří finální dílo spoluvytvářeli.
Texty na diplomech jsou loni i letos delší, než v minulosti bývaly. Je tomu tak proto, že princip oceňování filmů lze právem považovat za dlouhodobě vyprázdněný, a jednou z cest, jak se pokusit dodat cenám opodstatnění, jsou alespoň trochu přesněji formulované charakteristiky specifických kvalit díla a konkrétnější výzvy k reflexím. Porotě Stankovičovy ceny jde o akcentaci osobního postoje či gesta, nikoli o obodování jak na sportovní přehlídce. Pokoušíme se oceňovat filmy na základě argumentů, nikoli počtu hlasů.
Ocenění tvůrci převzali Osvědčení o udělení dvou zvláštních uznání plus jedné Mimořádné a jedné Hlavní ceny neboli diplom od grafika Jaromíra Štourala plus láhev kvalitní slivovice „Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
Viz texty na diplomech v PDF.

V průběhu již 20. jubilejního večera, který se uskutečnil v úterý 21. června 2022 v kině Ponrepo, bylo promítnuto několik unikátních sekvencí s Andrejem Stankovičem z doby, kdy mu bylo teprve 32 let.
Účastníkům večera zarecitoval Michal Matzenauer, vzpomínku Petra Placáka tlumočil Jiří Fiedor. Zahráli a zazpívali Lucia Piussi a Pepa Čečil.
Slavnostní večer zakončila projekce ukázek z oceněných filmů, poté následovalo tradiční občerstvení včetně ochutnávky z letos mimořádně výtečné slivovice „Nikolajka".



2023: Dvacátý první ročník

Karel Vachek a Andrej Stankovič byli dobří přátelé a lidé, kteří jsou jim tak či onak blízcí, tvoří podobnou krevní skupinu. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče SAMOZVANCI se proto letos rozhodla spojit dvoudenní konferenci o životě a díle Karla Vachka 2. a 3. května 2023 v Ponrepu s letošním vyhlášením Cen Andreje „Nikolaje„ Stankoviče v úterý 2. května od 18 hodin tak jako tradičně rovněž v Ponrepu.
Viz pozvánku na konferenci v PDF.

Průvodce slavnostním večerem Vladimír Hendrich ještě před udílením cen v Ponrepu stručně shrnul také určité výhrady, které má porota k naší filmové produkci loňského roku:
„Než vyhlásíme letošní oceněné, dovolím si jménem naší samozvanecké poroty podotknout, že většina z nás – tedy konkrétně jedna Samozvankyně a většina Samozvanců – rozhodně nejsme schopni se plně ztotožnit s nadšením celé řady mainstreamově i nemainstreamově orientovaných publicistů z tuzemských snímků loňského roku, které letos obdržely České lvy a Ceny české filmové kritiky. Na těch filmech ověnčených Lvy a Cenami kritiky i celou řadou kladných recenzí jsme v naší porotě schopní vyzdvihnout jenom určité dílčí prvky a postrádáme v nich většinou více původnosti a myšlenkově hlubšího a syrově neotřelejšího realismu.„
Porota Ceny Andreje Stankoviče SAMOZVANCI – aktuálně ve složení Zuzana Piussi, John Bok, Vítězslav Čížek, Jiří Fiedor, Tomáš Haleš, Michael Hauser, Vladimír Hendrich,Vít Pancíř, Tomáš Pavlíček, Lukáš Pollert a Robert Turický – udělila v úterý 2. května jedno Zvláštní uznání a jednu Hlavní cenu Andreje Stankoviče.
Zvláštní uznání Ceny Andreje „Nikolaje„ Stankoviče za rok 2022 obdržel film ZA JAK DLOUHO ZAČNOU PEJSKA PÁLIT TLAPIČKY KDYŽ VYSTOUPÍ NA DÁLNICI, který natočila mladičká autorská filmařka ANNA PETRUŽELOVÁ, a Hlavní Cenu Andreje „Nikolaje„ Stankoviče získal snímek TI, KTEŘÍ TANCUJÍ VE TMĚ – diplomy za něj převzaly hned dvě osobnosti nezávislého tuzemského filmu: režisérka JANA ŠEVČÍKOVÁ a její dvorní kameraman JAROMÍR KAČER.
Viz texty na diplomech v PDF.

Anna Petruželová, Jana Ševčíková a Jaromír Kačer převzali z rukou Lukáše Pollerta a Jirky Fiedora Osvědčení o udělení ceny neboli diplomy od grafika Jaromíra Štourala plus láhev kvalitní slivovice „Nikolajka" s originální vinětou od malířky Elišky Pokorné.
Následovala projekce ukázek z oceněných filmů, vzápětí letošním dvěma laureátkám, jednomu laureátovi a všem dalším hostům v hledišti Ponrepa zahrál a zazpíval Pepa Čečil. Poté se všichni účastníci slavnostního večera odebrali do předsálí, kde se vlídně debatovalo u tradičního občerstvení včetně slivovice „Nikolajky.„




Web hosting: LAW